DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

Dneska už se nevyplatí zaměstnávat poštovní skřítky. Jen by se vyvalovali na úřadě a cpali by se fialkovými bonbony a pampeliškovým medem, darmo by se jim vyvalily břuchy a rozbolely zuby. Na tu trochu dopisů stačí stará Fořtová - nad rychlovarnou konvicí už je umí rozlepit a zase slepit tak, že si toho nikdo ani nevšimne. Pokud není šťouravej. Lidem se teď nechce číst ani psát. Ale máme tady na poště novinku, vymazlenej super model, povídal dopoledne prapravnuk pana Kolbaby. Nechcete psát pohlednici? Zkuste naši zpovědnici. Do přiloženého mikrofonu po stisknutí tlačítka namluvte vzkaz a odešlete. Jen bacha na záměnu adresáta.

Měli volno. Ale to Cawleymu nebránilo Bodieho vyburcovat a nařídit mu, aby s sebou dotáhl i Doyla. A tak ho jel vyzvednout. Čekal, než se osprchuje. Z nudy si na stole našel knihu s názvem "Zpovědnice". Nahlédl do ní.
Byl to Rayův deník. Chtěl ho zavřít, ale všiml si svého jména a tak si kousek přečetl.
"Další dvojité rande s Bodiem. Doufám, že bylo poslední. Už se dál nemůžu dívat, jak cukruje s jinými ženami. Ničí mě to. Tak moc ho miluju..."
V tom vyšel Ray z koupelny.
S hrůzou zíral na Bodieho, jenž se skláněl nad jeho deníkem.
"Ray?"

Byl krásný slunný den ve Vojslavicích. Bylo krásně všude až na místní kostel, kde se Farář Marek snažil o vymítání. Pozval si odborníka na slovo vzatého a v místní zpovědnici začínal obřad. Kněz o chvíli později začínal být bezradný. Nicméně Jakub vypadal, jakože ví jak na to. Loknul si pálenky na posilnění a začal vymítat v jazyce, jaký kněz ještě neslyšel. Posedlý sebou začal třást, potom přešel k vytí a nakonec ztuhnul. "To je všechno?" "Ne, teď to teprve začne." Posedlý sebou zaházel a začala z něj téct divná zelená tekutina. "Ektoplasma hoří." řekl Jakub a hodil citrónek do zpovědnice.

Zpovědnice byla malá místnost s křeslem. Brumbálův výmysl, samozřejmě.
„Haló?“ zašeptal Harry.
„Poslouchám,“ ozval se kouzlem změněný hlas. „Svěř se zpovědnici.“
„Já už to nevydržím!“ vyhrkl Harry. „Nemůžu spát, nemůžu jíst, pořád na něj myslím. Ví vůbec jak je zatraceně sexy s tím vlajícím hábitem a hákovým nosem? Vysmívá se mojí jizvě a já jsem při tom vzrušený! Prosím poraďte...“
…
„Severusi, jsem vám opravdu vděčná za výpomoc,“ řekla mu Minerva ve sborovně.
„Vděk mě nezajímá,“ pronesl ledovým hlasem. „Nicméně uznávám, že je zde pár věcí, které by mě do budoucna zajímat mohly,“ řekl a jeho rty se roztáhly do úšklebku.

Ahojte lidičky. Mám moc veliký problém a chtěla bych poradit, ale jenom vážně, hejtři ať zůstanou zalezlí doma! Táta s mámou se před rokem rozvedli a já zůstala s tátou, jenže!!! On neumí vůbec vařit a vůbec si neplní rodičovské povinnosti, ani peníze mi nedává, jen dvacet korun na den a to ještě platím autobus za deset. Taky po mně chce pořád nějaký uklízení i když mám v pokoji čisto, ostatní je jeho povinnost. Tak jsem se chtěla přestěhovat k příteli, ale ten se teď začal vymlouvat a to mi tvrdil že mě miluje!!!
Ale co byste chtěli.
Zpovědnice.cz

“Tak co teda?” začínal být naštvaný a to se nestávalo často. Alespoň z pohledu těch dole. Tyhle apatosauři se objevili o několik desítek miliónů let později. Už dávno uzavřel tuto část kartotéky. A navíc nebyli evidováni jako apatosauři - dokonce ani jako živočichové.
“Víte, pane,” začal nesměle Polda. “My jsme prováděli…”
“...takový experiment,” navázal Polda. “Ale on nás tyranosaurus poznal.”
Bůh se zamyslel. Pohlédl dolů.
“Mléčná dráha, Země, Česká republika, Praha,” Bůh uviděl čísi počítač. “Sládkova 3. Teda alespoň dle... maps.google.com.”
Tyranosaurus tam nebyl - či ano? Dřevěná hračka?
Zhluboka se nadechl a zaburácel: “Nebe není žádný holubník! Zpátky dolů…!”

Zas sedíme tam nahoře. Na posledním, nejvyšším schodu, ze kterýho dokázal skočit jenom on. Když si dneska vzpomenu, jak šíleně mě to tenkrát štvalo, přijde mi to k smíchu.
Kouřím třetí cigáro, choulím se do saka – tenhle duben je sakra studenej – a on mluví. Potichu. Se skloněnou hlavou. Jak v nějaký zpovědnici. A zpověď to taky je.
Povídá o blbinách, zdánlivejch maličkostejch, který se zničehonic můžou stát tím nejdůležitějším na světě. O jeho puse. O rukou, co se nedaj zahřát, ani když je pohladí. Myslím na díru v Lexově svetru, a poprvé mi dochází, že nás dva žádný rozhřešení nečeká.

„Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešil,“ zašeptal kajícně chlapec a vzhlédl k zamřížovanému okénku. Jeho modré oči se na okamžik setkaly s těmi druhými.
Usmál se na ně a ony se usmály také.
***
„Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešil,“ řekl chlapec.
Vyzpovídal se pak ze všech svých hříchů. A když mu mladý kněz udělil rozhřešení, modlili se společně až do chvíle, než začala odbíjet půlnoc.
Společně se poté přesunuli do kostela. Oblékli se a připravili na svoji poslední mši.
Zbožně spolu poklekli před oltářem.
Nakonec kněz podal chlapci hostii a pili spolu Kristovu krev.
Než spočinuli v posledním láskyplném polibku.

Seznam hříchů Jirsáka Čeňka ze dne 16. dubna
1. Záviděl jsem Bajzovi Petrovi, že dostal od Evy salám.
2. Ukradl jsem Bajzovi Petrovi kolečko salámu. (třikrát, jelikož čtvrté honem snědl.)
3. Nabančil jsem Bajzovi Petrovi, neboť si začal.
4. Byl jsem drzý ke starým lidem.
5. Posmíval jsem se panu Fajstovi, že mě nedohoní.
6. Lhal jsem panu řídícímu, že mi Azor sežral žákovskou knížku.
7. Bral jsem jména božího zadarmo. (osumkrát)
8. Lhal jsem otci, že mi Azor sežral žákovskou knížku.
9. Lhal jsem otci, že mě to nebolí. Ani trochu.
Dneska devět, senzace. Zítra ještě sehnat to smilstvo.