Krutá realita

Mechanismus automatického nabíjení pro ruské tanky T-72 má velice překvapující vlastnost. Zásobník je umístěn okolo věže, jako kolotoč, se střelami směřujícími doprostředka. Základna věže je nejméně obrněným místem tanku a při jakémkoliv zásahu všechny střely vystřelí současně doprostřed tanku (odborně se procesu říká cooking off), na místo, kde se nachází posádka. Tlak musí někam odejít, proto se utrhne nejslabší místo, a to základna věže, což vymrští věž do vzduchu a udělá z ní obrovské frisbee. Ruské tanky nejlépe na světě vrhají frisbee, protože jsou jediné, které to dělají. Tento mechanismus nabíjení se použil i u novějších modelů. Zřejmě se osvědčil.

“Bernarde, dnes budeš mít ten nejdůležitější úkol.”

Jeho lordstvo otevřelo bednu se zásobami. Zevnitř začal vytahovat jeden steak za druhým. Z kapsy vytáhl špagát, rozbalil plátek masa a jal se ho vázat na sluhovu paži.

“Sire, a jaký je přesně můj úkol?” zeptal se nervózní sluha.

Lord přivázal další kus masa na sluhovu druhou paži, potom několik dalších na jeho boky.

“Zvedni ruce. Tak. Poběžíš bambusovým hájkem. Ať se děje, co se děje, nezastavuj.”

Lord přivázal poslední flákotu masa okolo sluhovy hrudi a pohledem zhodnotil výsledek.

“Dnes jdeme lovit tygry a tvůj úkol je návnada. Utíkej.”

Lord začal nabíjet kulovnici.

Hrnečku, vař! Co to bude? 

Tři sousta oběda. Víc, to by přece nešlo. Kdo ví, co si o tobě myslí…

Hrnečku, co mi dnes uvaříš? 

Pět jahody k snídani a hrnek čaje s mlékem. 
A kávu. 

Hrnečku, a co dnes?

Jablko. To místo oběda, který ti stejně strhnou z platu. Alespoň můžeš o půl hodiny více pracovat. 

Hrnečku, uvař mi něco. 

Kávu. 
A hrnek čaje. 
A výmluvu. 
Práci. 

Hrnečku… 

Už ti to začíná jít. Vezmi si kafe a schovej se do vedlejší místnosti. Nevšimnou si. Nikdy si nevšimnou. 

Prosím, hrnečku, uvař mi…

Ne.

Jistě. 
Chápu. 
Takhle je to asi lepší. 

Carl Blake, slavný lovec pokladů, si byl jist, že španělská galeona Králův Květ nesoucí zlaté poklady Nového světa ztroskotala někde v okolí korálového útesu. Měl však kyslíkové bomby na několik málo dní potápění, než se bude muset vrátit na pevninu. 

I proto se s nadšením rozplaval směrem k masivnímu trsu korálu, když se něco zablýsklo ve světle baterky. Mávnutím ploutví připlaval blíže a zamířil kužel světla. Leknutím málem baterku pustil. Trs korálu vyrůstal z lidské lebky se zlatým zubem. 

Několik pohybů rukou odhalilo pod korály zbytky dřeva! Králův Květ nebyl někde v okolí korálového útesu. Králův Květ byl korálový útes!

Jak bezmoc chutná mocným

Těm loutkovým figurkám

Neškodí se občas ptát

Za každým úspěšným mužem

Je úspěšná jeho žena

Nemusí být ani oficiální

Jak bezmoc chutná mocným

Těm, kdo třesou se na místa

Která tolikrát byla prokleta

Já jsem chytřejší, já jsem lepší

Já přece nikomu neškodím

Já chci jen dobro pro lidi

Jak bezmoc chutná mocným

Neškodí se občas ptát

Za scénou pavouk číhá

Dlouhou má loutka nit

Mocí pavouček se nadouvá

Loutka holou má řiť

Jak bezmoc chutná mocným

Jak chutná všem naivkám

Co rozbily si o ideály nos

Tiše v koutku plakaly

V hrobečku studeném

Sobě ustlaly

“Pane poslanče, prosím vyjádření!”

“Lituji, ale mám důležité jednání!”

Za poslancem se zabouchly masivní dveře s nápisem ‘Poslanecký klub’.

Poslanec se zul do ponožek, přeťapkal chodbou do dveří. Ty ústily na jakýsi balkon. Rozběhl se, odrazil a skočil. Po krátkém letu dopadl do bazénu naplněného balónky. V něm už si hrálo několik dalších poslanců.

“No to je dost, kde jsi? Museli jsme začít bez tebe!”

Poslanec váhavě odpověděl: “Pronásledovali mě novináři. Začíná tam být docela horko. Neměli bychom se přece jen poradit ohledně toho Blízkého východu?”

“O tom nechcem počuť, ešte slovo a nebude prechádzka na poníkovi,” pokáral ho premiér. 

Výletní únava, odpolední lokálka se plouží barevným údolím. Dvojsedačku za námi zabírá mohutný chlapík. V jedné ruce igelitku, na břiše kýbl vlašáku, v druhé mobil. Z polospánku mě vytrhne proud brumlavých promluv: 
"Teď mi uber bradu. Víc. Přidej světlo. Vymaž kouty."
Nenápadně se ohlédnu. Co to dělá?
"Přidej byznys prostředí. Asi nějakej ofis. Ať je to sexy."
Otře si prsty o umaštěné tričko. 
"Teď mi udělej oblek. Jo, kravatu. A do úsměvu víc zubů. Vybělit."
Začíná mi svítat. 
"Přidej vlasy. Víc." 
Zavřu oči. To jako vážně? 
"Super." Zašustění pytlíku, jak tahá další rohlík. Zakousnutí, mlasknutí. "A teď jí to odešli."

“Pojď prosím tebe, potřebuju aby mi někdo podržel kameru.”

“Proč neřekneš nějaké kamarádce?”

“Neremcej. Buď rád, že tě někdo vytáhne ze sklepa.”

“Stejně to nebude fungovat, tímhle peníze nevyděláš.”

Dívka mu beze slova vrazila do ruky kameru a začala vrtět zadkem.

***

“To není možný, jen dva palce nahoru a jeden člověk mi napsal komentář, že se mám vážně zamyslet nad svým životem.”

“Já ti říkal, že to nebude fungovat.”

“Co ty o tom víš? Jenom sedíš ve sklepě a natáčíš plastelínu!”

“Natáčím crossover Hvězdných Válek a Star Treku z plastelíny a lega. Sleduje to kolem šedesáti tisíc lidí každý týden.” 

Dveře vrzly. Někdo je opatrně otevíral. Nejdřív se do nich vsunula jedna tápavá noha, následovaná rukou a na obojí napojeným trupem. I přes snahu nikoho nevzbudit, byl vetřelec očekáván.
Cvakl vypínač a světlo zalilo vrávorajícího opilce napůl cesty ve dveřích.
“Jééé. Ahoj mil-láčku. Děje se něco?”
Žena na něj čekala s válečkem v ruce.
“No ty jsi se zřídil. Nevíš kdy máš chodit domů? A nezapomněl jsi něco?”
Opilec se ošahal a zakroutil hlavou: “Ne! Klíče i peně… peněženku mám!”
Marně, začal se na něj snášet déšť ran.
“Ty tupče! Ty ožralo! Ty hlavo děravá! Kde máš naše dvě děti?"