Ledové probuzení

Master s klidným svědomím absolutního šílence vyspával kocovinu, když najednou – chrst – na hlavu mu přistál kýbl ledové vody. Zvuk, který se z něj vydral, lze přirovnat pouze k vyděšené žákyni prvního stupně.
„Vstávat a cvičit, beruško,“ ozvalo se od zrzavé ženštiny, která nad ním stála s kýblem a ironickým úšklebkem.
„Co to...toto...tohle... Víš, kdo já jsem?!“ vykoktal ze sebe a začal si ždímat kapuci od bundy.
„Dle tvého názoru? Všemocný báječný vládce všehomíra. Dle jeho názoru? Docela kus. Dle mého názoru? Byli všichni Time Lordi takoví idioti?“
Master vyskočil na nohy a výhružně vztyčil ukazováček. „Abys věděla... Počkej, dle čího názoru jsem to docela kus?“
„Doctorova. Koukám, že pozornost dokážete oba udržet asi stejně dlouho,“ obrátila oči v sloup.
„Doctor si myslí, že jsem kus?“ potěšeně se usmál Master a zamnul rukama.
„Ano a ty mi ho pomůžeš najít.“
„Proč bych to proboha dělal, jsem rád, že mám od něj pokoj.“
„Protože já ti pomůžu postavit tvou vlastní TARDIS. S funkčním chameleoním obvodem.“
„TARDIS, říkáš? A proč bys to dělala? A kdo vůbec jsi?“ ušklíbl se na ni. Odložila kýbl a podávala mu ruku. Obezřetně ji vzal do své. Pevný stisk.
„Jsem Donna Noble. A vzpomněla jsem si.“