Když jsem byla malá, smáli se mi. Rodiče netušili, že existuje možnost terapie, která by mi ušetřila bolestivou pubertu - ani nevěděli, že bych terapii potřebovala.
Vypadala jsem příliš jako holka, abych byla kluk, takže mi kluci ve škole nadávali do buzen. Zároveň jsem ale vypadala moc jako kluk, takže jsem se nemohla kamarádit s holkama.
Od těch dob se hodně změnilo. Svůj odraz v zrcadle zdravím skoro s úsměvem. Před přáteli jsem otevřená a divné pohledy cizích lidí ignoruju.
Příští týden mě konečně čeká poslední operace na dlouhé cestě k mému skutečnému já. Pak už ze mě bude pravá ženská.
Nevím, proč se ty moje drabble letos tak často ubírají podobným směrem... Přemýšlela jsem o tématu a napadalo mě cosi o cestě pravé ženy, levé ženy a ženy, která šla rovně, ale nakonec to nikam nevedlo.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Zajímavé a výstižně napsané
Rya
Zajímavé a výstižně napsané (a opět mi to připomnělo tu knížku... ;) )