Jarní rozkvět

Je jaro, včely bzučí, potoky hučí, jak roztává sníh, holky vytáhnou minisukně – a já? Vstávám v pět, modlím se na kamené podlaze, potím se pod černým hábitem. Tohle jsem si vybrala, připomínám si, sama jsem ze sebe udělala sestru Radku.
Doopravdy? Přemýšlím někdy, když se budím z nočních můr (otec s roztlemeným poklopcem, vedoucí na letním táboře se rty na mé šíji).
Je jaro a najednou toužím být prostě jen Radka; příroda volá a v klíně cítím horko – krásné, žádné noční můry.
Svlékáme hábity, já a sestra Jolana, přírodě se nedá říct ne – a příroda je přece taky od Boha!