DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

“Kde se tady… ale to je jedno. Cos přines?”
“Co třeba džus a aspirin?”
“Díky ti, můj šlechetný zachránče!” Hodil po Bodiem vděčný pohled. Vypil džus a musel si nutně odskočit. Když se vrátil, povídá...
"Já se včera tak zlinkoval, že jsem žuchnul ze schodů."
Bodie se rozchechtal na celé kolo.
“To vůbec neni vtipný, já…,” v tom mu to došlo.
“Bodie, my jsme…?”
Bodie se tvářil jako mlsný kocour.
Doyle hlasitě polkl a postupně rudnul, jak se mu vybavovaly detaily ze včerejší noci.
"Jsem rád, zlato, že sis to konečně uvědomil."
Přistoupil k němu a věnoval mu dlouhý polibek.

Velikonoční prázdniny. Slunečné počasí, poloprázdný hrad. Lenošivé sobotní odpoledne.
„Kdo dopije poslední, je padavka!“ zahlásil James a mohutným lokem vyprázdnil půllitr.
Peter nechtěl být padavka… a odpadnul...
„Mějte rozum, kluci,“ zoufale zanaříkal Remus.
„Rozum? Jaký rozum? Máme alkoholem obalené mozkové buňky, které nám tiše nadávají,“ upozornil Sirius. „Máš zpoždění, Moony. Dopíjej, nebo padej!“
Remus se pokusil zamyslet, jak jen přes flašku Ohnivé whisky a pár piv šlo…
„Padám!“ řekl rozhodně potáceje se ze společenské místnosti.
„Co se mu děje?“ zamžoural James.
„Volání přírody!“ zahlásil Sirius.
Ke cti jim sluší přiznat, že v ten okamžik zvedli hlavy k nebi a vystřízlivěli…

Vysokohorská hygiena v deseti bodech:
1) Potřebu vykonáváme, kde to jde.
2) Potřebu nevykonáváme za svým stanem.
3) Potřebu nevykonáváme ani za stany svých společníků.
4) Potřebu nikdy nevykonáváme proti větru. Nikdy!
5) Vždy si dáváme pozor, kam šlapeme, toto neplatí jen pro vykonávání.
6) Potřebu vykonáváme rychle, omrzliny na končetinách bohatě stačí!
7) Potřebu vykonáváme vždy na doslech ostatních (platí zvláště v případě, kdy trpíme výškovou nemocí)!
8) Při vykonávání potřeby se snažíme nespustit lavinu. Lavina s kalhotami u kotníků je horší než obyčejná lavina
9) Na soukromí nezáleží, nad vámi jsou satelity.
10) Psům je to taky jedno!

Převlíknout své všední šaty za pohodlné oblečení, sbalit pár nejnutnějších věcí do batohu, přivázat spacák, nasadit klobouk, popadnout kytaru a může se jít. Celý týden příroda volá, ale vždy je důvod toto lákavé volání neposlechnout, až pak přijde pátek a po něm následující volný víkend. To už je volání nesnesitelné a musí se uposlechnout.
Nejčastěji člověk prvně míří na vlak a pak někam do lesů, jestli jen kousek za město, nebo třeba na druhý konec republiky už je jedno. Jen v neděli se jeden musí zase vrátit domů a dlouhých pět dní čekat, než bude zase moct uposlechnout volání přírody.

Jarda Tomek, přáteli familiárně přezdívaný √(n&380945,61), se nervózně ohlédl.
Tohle už se mu nestalo pěkných pár let. (Lépe řečeno přesně 2,87 roku [nezapomeňte, že předloňský rok {2012} byl rokem přestupným]). Později se musel přiznat, že v tuto chvíli řešil děsivé dilema; zda vše svést jen na šálení smyslů (což se mu zdálo nanejvýš ponižující [poněvadž nic takového neuznával]), či zda přistoupit na to, že se mu to nezdálo a někdo na něj promluvil (což bylo nanejvýš nepravděpodobné).
V nelíčených rozpacích vyťukal cosi do své všudypřítomné kalkulačky.
Výsledek byl překvapující: "Nech už tý matiky, pojď si hrát, Tvoje Příroda."

Nejdříve to bylo jen neslyšné šepotání ve vzduchu. Těžko polapitelné a nehmatatelné.
Poté zesílilo na úroveň bzučícího hmyzu. Otravného bzučícího hmyzu.
Následovně se vystupňovalo na frekvenci běžné netlumené konverzace. To se ještě dalo snést bez problémů.
Zvýšení intenzity na silný řev muta už obtížně.
Nakonec to skončilo sirénou. Prudkou, pronikavou a hlasitou.
Ven. Pryč. Ven.
Katniss to vzdala. Oblékla si bundu, nazula si pořádné boty a vypadla z Vesnice vítězů.
V hlavě jí postupně přestávalo hučet. Teď se uklidní. Uloví pár veverek, jenom pro potěšení z lovu, prodá je na černém trhu a všechno bude zase dobré.
Aspoň na chvíli.

Některé magické principy jsou příliš hluboké na to, aby je pochopil běžný smrtelník. Některé síly jsou příliš mocné. A některé prostředky příliš absurdní.
A pak je tady vláda.
Uprostřed jednání kabinetu byl předseda vlády náhle odvolán. Když se vrátil do místnosti, byl poněkud bledý a trochu se třásl.
„Volala Příroda,“ oznámil nejistým hlasem. „Chce zpátky Orkneje.“
Ministři propukli ve smích. Je prvního dubna! To je ale podařený žert!
Když se druhý den ráno přehnaly přes Orkneje tři vlny tsunami ze čtyř různých směrů (které záhadným způsobem nijak nenarušily místní ptačí kolonie), už se nesmáli.
V pracovně předsedy vlády zazvonil telefon...

Doktorka Alison Mannová by to Yorickovi nikdy nepřiznala, ale vlastně ho docela obdivovala. Byl posledním chlapem na planetě, hodnota jeho nerdí existence vyletěla do astronomických výšek, a on toho nikdy nezneužil. Skrýval se za plynovou maskou a poslušně měnil hlas, když mohl mít kteroukoli kdykoli. Jako lesba tušila, jak strašné přemáhání ho to stojí.
Víc obdivovala jen agentku 355, která se ho zavázala provázet a chránit. Nesčetněkrát za něj nasadila život, korektní, přesná, chladná jako ocel. Profesionálně ho vysekala ze všech průserů. Jen Alison věděla, jak těžké to pro ni je. Milovat až k smrti a mlčet až do konce.

Tony dlouho přemýšlel, jestli se má zeptat, a nakonec dospěl k závěru že je Tony Stark bez kouska studu, a tak si odchytil Thora na chodbě.
"Zlatovlásko, nevíš jestli mají Jotunni něco jako období páření?"
Thor se na něj podíval jako by se proměnil v bilgesnipa a zakroutil hlavou.
"Příteli Starku, na Asgardu se učí jen jako ledové obry zabíjet, nic víc. Děje se něco s mým bratrem?"
Tony se zazubil, že to nic, a utíkal zpátky za Lokim, který už na něj čekal.
Nebylo radno nechávat sexuchtivého boha samotného. Než tenhle týden plný souložení skončí, nemusel by zůstat zdravý.