Na konci

Nejhorší rok mého života.
Zemřela mi matka. Ztratil jsem otce a bratr mě nenávidí.
Vyhodili mě z práce. Opustila mě žena. Děti se mnou nechtějí mluvit.
Topím se v dluzích. Zabavili mi všechny věci. Vyhodili mě z bytu.
Stojím na skále a koukám do hloubky pod sebou. Samé stromy, kamení a tvrdá, chladná půda.
Vzpomínám si na jeden slunečný den, vidím před sebou usměvavou matčinu tvář a v uších mi zní její melodický hlas. „No tak, Péťo, to bude dobré, uvidíš. Všechno bude dobré. Neplakej, kluci přeci nepláčou.“
Tak proč teď stojím na skále a po tvářích mi tečou slzy?