DMD č. 9 pro 9.4.2011 Téma: Kluci nepláčou

Nebrečel jsem, když jsem viděl hořet Mar Saru.
Nebrečel jsem ani když Mensk nechal Sarah na Tarsonis.
Neukápla mi ani slza, když jsem viděl, co se z ní stalo.
Nerozbrečelo mě, když zabila Fenixe.
A nebudu brečet ani až jednou přijde den, kdy ji budu moct zabít.
Neronil jsem slzy pro Konfederaci, kterou jsem pomáhal zničit a nebudu brečet až padne Dominion. Konec konců proč taky…
Vlastně jsem nebrečel nikdy a nehodlám s tím začínat teď.
Když mě něco rozhodí, řeším to tím, že někomu pořádně nakopu prdel.
Já jsem James Eugene Raynor a jsem nejdrsnější chlap v tomhle sektoru.
Fandom: StarCraft (s velkou pomocí Dragon Lorda a na poslední chvíli, ale BJB :-) )
(sakra, sakra, sakra...přísahám, postla jsem to tu ve 23:59, ale pak jsem dala upravit, protože jsem zapomněla fandom...a ten čas se změnil)

Poznámka: ovíněně, ale přeci!
***
„Kocoure, zase si jdeš rituálně dělat řecko-indický copky?“ prohodil úkosem Lister, když viděl kocoura s hořící prskavkou a Robíkem přidržujícím kbelík plný mešního vína.
„Mundůr máš na to stylovej,“ zachechtal se a hodil po Kocourovi v parádním modravém fráčku očkem.
Opodál postávala krabice plná hřbitovních svící.
Znovu hodil po Kocourovi v modravém fráčku očkem,... po vždy dokonalém Kocourovi s červenými fleky-velkými jako Hollyho pleš?
„Dneska je Kočíhod,“ potáhl Kocour nosem.
„Co je u Rimmrovejch spodků Kočíhod?“
„Den smrti pramáti kočky,“ pronesl zcela neKocourovsky vážně Kocour.
Lister zavyl v pochopení.
Po úvaze poslali truchlit Krytona a dali si další kolo Esmeraldy.

poznámka: Je zvláštní, že mám tendenci psát dva drabbly pokaždé, když je ten druhý dárek. Protože tohle je dárek pro Ave, veselé Totalitní Vánoce!
Staš seděl na trávě s hlavou v dlaních.
Bylo toho moc najednou. O všem musel rozhodovat. Všichni naň spoléhali, všichni věřili, že dokáže zázraky.
Ale přitom mu bylo jen čtrnáct let, byl stejně ztracený jako oni a úplně stejně se bál.
Ale slzy jim ukázat nesměl.
Byl přeci vůdce, byl muž.
Muži by neměli plakat.
Pak k němu přišla Nela. Položila mu ruce kolem ramen, přitiskla se k němu důvěřivě a položila mu hlavu na rameno.
Přejela mu prstíky po tvářích a setřela tu vlhkost, o které ani nevěděl.
A do ucha mu všeptla: „Staši, na tom není nic špatného.“

Varování: nespisovná čeština. A sentiment někoho, kdo byl ještě malý a roztomilý. Víceméně.
Ty víš, že jsem to věděl. Už když táta zabrzdil a kejvnul na mě, ať koukám nasednout, už tehdy jsem tak nějak tušil, že už tě neuvidím. Tehdy jsem poprvý cejtil to, co dřív nebo později pocejtí každej armádní spratek - vědomí, že ztrácím něco sakra cennýho. Nikdy předtím jsem neměl opravdovýho kámoše.
Když jsem se šoural přes zaprášenej školní dvůr a hrozně se snažil neohlídnout, krk se mi svíral při pomyšlení, že už nikdy neuslyším, jak se chechtáš. Neuvidím světýlka ve tvejch vlasech. Tu horečku v očích, když listuješ divnejma knížkama chlápka, co se jmenuje Linné.
Sakra.... Kluci přece nebrečí.

Posedlý svou prací. Zabraný do procesu chápání principu, na němž funguje náš svět. Zamyšlený nad všemi těmi bezcennými minutami, které ubíhájí, aniž by na něm zanechávaly skutečné stopy. Odvážný. Tak, že se mi z toho občas tají dech. I když možná jen díky své nesmrtelnosti. Tak ho vidím já. Tvrdého, nezdolného, ctižádostivého. Člověk, který jej spatří poprvé, by řekl, že neprodukuje slzy, ale jsou to právě ty jeho, které mě vždycky bolí nejvíc. Nenávidím je.
"Jacku? Už ti někdo někdy řekl, že kluci nepláčou?"
Podívá se na mě a křečovitě se pousměje.
"Mnohokrát."
"Tak přestaň a pojď si dát kafe."

S Karofskym to bylo stále horší a horší. Kurt už ani nezapíral, že ho to neustálé ponižování dohání k slzám. Zeptal se kluků ve sboru, jestli taky někdy brečí. Obdržel jen několik zavrtění hlavou.
Puck nedodal, že občas myslí na malou Beth.
Finn stále viděl Rachel.
Sam si vzpomněl na svého nemocného psa.
Artie na problémy se španělštinou.
Mike se díval s Tinou na Titanic a skrýval slzy v jejich vlasech.
Kurtovi jejich mlčení nepomohlo. Potřeboval jen trochu důvěry od svých přátel. Možná se měl zeptat spíše Karofskyho, protože ten jediný by mu řekl pravdu. David Karofsky totiž nikdy nebrečel.

Poznámka: Inspirováno komentáři k minulém doubledrabble a instrumentálním provedením Růží z Pikardie.
---
Daniel opřel rozpálené čelo o chladivou tabulku. Povzdechl si.
„Mohu dál?“ ozvalo se společně se zdvořilostním zaklepáním.
„Samozřejmě,“ řekl Daniel, aniž zvedl hlavu.
„Děje se něco? Nepřišel jsi na večeři a Lucka říkala, že jsi u rybníka, a teď jsem viděl světlo, tak…,“ nedořekl Jaroslav zaražený Danielovým mlčením. „Mám odejít?“
„Ne. Jen jsem vzpomínal a uvědomil si, jak je to dlouho, co jsem odešel z domova,“ odpověděl Daniel.
„Chybí ti to?“
„Ano i ne.“ Mladší muž zavrtěl hlavou. „Chybí mi bezcílné toulky po lukách, dlouhé hodiny u lesních tůní, kamarádi, ale ne to, co přišlo potom. Zlomená křídla mi neschází.“

„Honzo, rozešla se s tebou holka, to pro ni ani nepláčeš?“
„Kluci nepláčou.“
„Honzo, tvůj křeček je tuhý, nebudeš pro něj plakat?“
„Už jsem ti říkal, že kluci nepláčou.“
„Honzo, naše firma krachla a my musíme na ulici, že budeš silný a nebudeš plakat?“
„Znovu opakuji, že kluci nepláčou.“
„Honzo, tvoje maminka umřela a ty jsi na pohřbu neuronil jedinou slzu.“
„Sakra, už jsem ti říkal, že kluci nepláčou.“
„Honzo, odpojili nám internet, naštěstí nám ale nechají příbytek, vodu i teplo.“
„To ne, internet ne, to mi nemůžou udělat, já už budu po zbytek života brečet, život je tak nespravedlivý…..“

Poznámka: preslash
Tehdy mi utíral slzy. Styděl jsem se za ně. Všichni tvrdí, že kluci nepláčou. Nebo snad nesmějí plakat? Billy říkal, že je mu jedno, co kdo tvrdí.
***
Slzy vypuzené z očí vzpomínkami se koulely po Michaelových tvářích.
Věděl, že jsem se do něj zamiloval. Byl jediný, jenž si se mnou povídal. A půjčil mi baletní sukýnku. Učil mne baletní figury. Upravoval mi gesta rukou.
Nezapomenu. Na první lásku se nezapomíná!
***
Zapomíná... Byl jsem na Labutím jezeře. Těšil jsem se, až se objeví na prknech jeviště. Neviděl jsem v něm svou první lásku. Viděl jsem pouze přítele, jímž mi vždy byl.

Mistr se diví, že se mi nestýská po mámě.
Nechápu, proč ho napadá jen moje máma. Asi o mých sestrách neví.
Ale mně se vážně nestýská...
„Chtěl jste přece, abych se převlékla za kluka, mistře,“ řeknu. „Aby si nás někdo nezapamatoval a neprozradil třeba něco tomu inkvizitorovi.“
„O čem to mluvíš, Liso?“
„Že vám přijde divné, že nebrečím. Kluci přece nebrečí.“
Chvilku na mě překvapeně kouká. Tak na mě koukával i táta, když jsem odpovídala dřív, než se zeptal. Pak si povzdechne a zase pomyslí na ten lektvar, co mi dává.
Co je to vedlejší účinek?
Radši se nebudu ptát...