Kluci pláčou.

pozn. Na nic optimistického teď nějak nemám náladu...
Když jsme s tátou a se sestřičkou zůstali sami, dlouho jsem si neuvědomoval, že už je to napořád. Ale bylo mi smutno. Moc smutno. Sestřička to ještě nechápala, byla ještě maličká. Táta mi tehdy dost často říkal: „Neplač, Richie. Kluci přece nepláčou.“ A od té doby jsem plakal tajně.
Pak jsem začal chodit do školy a bylo to ještě horší. Všiml jsem si totiž, že ostatní kluci opravdu nepláčou. A časem jsem zjistil ten největší rozdíl – že je mám rád jinak, než oni mě. Že jsem vlastně úplně jiný.
Později jsem byl i šťastný. Ale plakat jsem se neodnaučil nikdy.