Hodiny

Když jí poprvé v hlavě zamihotala myšlenka, že tehdy možná znamenalo víc než dnes, než kterékoli další dnes na růženci jejich života, že to, že byli mladí, zdraví a tehdy v ty příjemné dny
byli, bylo možná všechno, víc už nebylo dovoleno, možná rychle shořeli, jen dostali málo kyslíku -potom Clarissa vyběhla koupit květiny a naplánovala první večírek.

Po pohřbu tiše pozorovala hodiny; hodiny jako vždy pozorovaly ji. Ukazováčkem pohladila minutovou ručičku, zkusmo zatlačila - a čas jí s prasknutím poraženě spadl k nohám.
Poprvé přečetla svoje letité "je dovoleno" jako "já sobě dovolím". Druhý den si koupila ibišek - v květináči.

Záviděla těm, kteří své hranice nikdy nepoznají. Ona si také dlouho odmítala přiznat, že na ně narazila. Tohle přece mělo být štěstí. Jaké jiné si mohla přát? Jaké uspokojení jí mohla nabízet samota a cizí myšlenky na papíře?
Říkali o ní, že se rozhodla opustit svou rodinu. To ale nebylo fér. Nerozhodovala se jednou. Copak si myslí, že ji to nenapadlo už před svatbou? Tohle ale mělo být štěstí a ona se pokaždé rozhodla se o něj snažit. Pokaždé se znovu rozhodla spát se svým mužem. Mít děti.
Teprve poté se rozhodla jinak. Laura Brown nasedla na autobus do Kanady.

She writes slowly, her hand trembling a little, the scribbles hardly readable.
I don't think two people could have been happier than we have been.
She thinks of the late mornings in their Bloomsbury apartment, the smell of cigarettes and freshly cut flowers, Leonard's warm hands caressing her soft skin.
Always the years between us.
She thinks of the thick wrinkles in his face. The constant worry, the helplessness. Her madness became his to bear.
Always the love.
Virginia takes a deep breath and steps into the cold water of the Ouse. The voices. Silent at last.
Always the hours.