Noční intermezzo

Clary hledící z okna na spící město vyrušily něčí kroky.
“Isabel?”
“To jsem já, Jace,” jeho hlas zněl napjatě. Clary vycítila, že je něco špatně.
“Děje se něco?”
Jace přišel blíž. Jeho tvář ozářilo čarodějné světlo. “Nemůžu spát. Napadlo mě, že bychom si mohli zacvičit se zbraněmi.”
Chtěla mu vyhovět, vážně. “Nemůžu.”
“Neublížím ti.” Zažertoval chabě Jace.
“O to nejde. Věděla jsem, že můžu počítat s bolestí, když jsem sem na vlastní nebezpečí přišla. Promiň.”
Okamžik na ni hleděl a pak odešel. Clary si povzdechla, obrátila se zpět k oknu, ramena jí poklesla.
“Už jsi mi ublížil,” zašeptala do tmy.