Jako každý rok i tento rok tu máme zase duben a my vás vítáme již u šestého ročníku DMD. Staří/mladí (vyberte si :o)) mazáci už vědí, že účastnit se DMD je jen na vlastní nebezpečí, neboť je to jedna z nejnávykovějších drog ve světě fanfiction, no a nové dušičky to brzy zjistí také. Přejeme vám spoustu šílených nápadů a užijte si každý den.
Už jen vzhledem k času nesoutěžní. Potřebovala jsem se rychle vypsat.
Tohle jsem já. Jsem jaký jsem a jsem na to hrdej. Svět je strašidelný místo plný hnusnejch, zlejch lidí. Já nebudu jeden z nich. Zůstanu svůj, vlastní, originální. Nekoupíte si mě v obchoďáku. A nebudete mi říkat, kdo mám být. Kdo jsem. Co si myslím. A co, že mi nerozumíte? Já se s vámi bavit nechci.
Už mám dost předstírání, nejsem tu pro vaše pobavení. Přestanu si nasazovat masku. A nikdo mě nebude shazovat, nikdo mi nebude vykládat ňáký kecy. Rozumíme si?! Rozumíme? Nelezte mi do mýho světa!
***
Ne, prosím, nenechávejte mě tu. I když někdy koušu. Jsem tak sám...
Tohle drabble věnuji T. M. I když by to asi neocenil.
Zadam o povoleni vstoupit ne opravdu nepotrebuji abyste sel se mnou nezadam si vaseho soucitu ani litosti nechapete ze nic z toho nepotrebuji jedina vec co opravdu chci je poznat vas vas a vasi dusi a to jak se citite jak smyslite a proc delate to co delate a proc se mnou vlastne zustavate proc proc proc?
opiovy raus
V sále opery seděla spousta bytostí. Byli tam lidé, trpaslíci, trollové, a dokonce i Noby Nóblhóch.
Pán ze Slova právě končil svou řeč: „Příběhy musí žít dál, nikdo nesmí zastavit slova!“
Další řečník byl stručný: „SOUHLASÍM.“
„Uvědomujete si, že si tím značně zmenšíme manévrovací prostor? Značně?“ ozval se z hlediště Lord Žraloun.
„ANO“
Ze své židle prudce vstal Vzoromil Výsměšek, a upravil klobouk, který se mu svezl do čela. „Musíme starého pána uctít,“ prohlásil vážně.
Jeho slova doprovázelo všeobecné přikyvování. Všem přišlo, že je to ta správná věc.
„Dobrá, ale jen na vlastní nebezpečí,“ ucedil nakonec vévoda Elánius koutkem úst.
S hlubokou úctou a smutkem jsem se rozhodl věnovat všech 30 svých letošních drabblů památce Terryho Pratchetta (1948 - 2015), autora Zeměplochy.
Trvalo to celé týdny. Prosila, naléhala a žadonila, až nakonec povolil.
„Opravdu to chceš?“
„Ano,“ špitla roztouženě, „bude to naprosto dokonalé. Přesně jako v knize.“
„No, to nevím, ale jsou to samí profesionálové. Opravdoví odborníci. Tak v pátek, zlato. Užij si to.“ Políbil ji na čelo, a naprosto ignoruje její napůl zmatený a napůl zděšený výraz, ji strčil do místnosti plné latexu, bičíků, kůže a různých oblažujících pomůcek a do péče vstřícného personálu, jenž skutečně ladil k vybavení místnosti.
Otočil se na podpatku, vydal se k autu a užíval si svých padesát odstínů ticha, protože ty za to opravdu stojí.
Ano, nemám rád odstíny.
Matir byl učedníkem a chtěl se stát rytířem nebo mágem. Selhal. Mnozí s podobným talentem se uchýlili do klidných, pohodlných a hlavně výnosných zaměstnání. Matir si představoval něco podobného, ale místo toho potkal po letech Patulfa, přítele z mládí.
Ve své neprozřetelnosti si Matir myslel, že jeho výnosným zaměstnáním bude žoldák ve společnosti Patulfa, když mu to zmíněný nabídnul. Matirova původní představa byla že sice nepůjde o povolání klidné, nebo pohodlné, ale zato bude zábavné a souhlasil. Spolu čelili mnohým nebezpečím: Trollům, skřetům, banditům, naštvaným zaměstnavatelům nebo dluhům. Největším nebezpečím ovšem vždy byli jeden druhému. Patulf omylem, Matir v sebeobraně.
Kolik má den hodin?
Mívám pocit, že 45... Hlavně v úterý.. Včerejší úterý mělo o hodinu víc, tu hodinu jsem přepočítávala všechny aktivity, minutu po minutě je třídila do složek od nutné, přes musí se to udělat až po nemůžu bez toho být.
Poslední hodinu jsem přemýšlela, jestli skládání slov je to, co přidat do života, který se podobá vlaku s odpojenými brzdami.
Nakonec jsem ten vagon naplněný písmeny připojila a natřela ho na zeleno, prý uklidňuje.. Na boku je velkými písmeny napsáno: "Na vlastní nebezpečí" Vjíždíme spolu do údolí plného nástrah, ale u řízení sedím já a moje rozhodnutí..
Momentka navazující na první díl Mortal Instruments.
Clary hledící z okna na spící město vyrušily něčí kroky.
“Isabel?”
“To jsem já, Jace,” jeho hlas zněl napjatě. Clary vycítila, že je něco špatně.
“Děje se něco?”
Jace přišel blíž. Jeho tvář ozářilo čarodějné světlo. “Nemůžu spát. Napadlo mě, že bychom si mohli zacvičit se zbraněmi.”
Chtěla mu vyhovět, vážně. “Nemůžu.”
“Neublížím ti.” Zažertoval chabě Jace.
“O to nejde. Věděla jsem, že můžu počítat s bolestí, když jsem sem na vlastní nebezpečí přišla. Promiň.”
Okamžik na ni hleděl a pak odešel. Clary si povzdechla, obrátila se zpět k oknu, ramena jí poklesla.
“Už jsi mi ublížil,” zašeptala do tmy.
První pokus pro DMD, buďte prosím shovívaví. .)
Bylo mu jasné, že riskuje. Že je to stejné, jako v den, kdy se ženil. Vstup na vlastní nebezpečí. Ale i když neměl žádnou jistotu, rozhodl se do obojího vstoupit se zdviženou hlavou.
Sbalil si potřebné věci, naposledy se rozhlédl po prázdném domě a vyrazil.
První kroky lesem ale nebyly jako líbánky, a čím hlouběji pronikal, tím častěji mu šlo o život.
Jeho motivací byla žena, bylo mu jedno, jak rychle tady plyne čas, nebo jak dlouho jí bude hledat.
Když nakonec došel na ono místo, nalezl jen svou údajnou vnučku.
Nevrátil se.
Společně žili, společně zemřeli.
Člověk a les.
Psáno po 15 hodinách v práci.
A takhle to dopadá.
Byla zvyklá toulat se osaměle.
Nepřekvapovaly ji ostré pohledy, kradmá ochranná gesta, šeptané poznámky, které ji provázely, když se náhodou ocitla ve městě.
Cizí jí nebyly přibouchnuté okenice a neústupně zavřené dveře, rychle zaháněný dobytek a odnášené děti na vesnicích.
Přivykla i rytmu volné, nespoutané přírody.
Všemi cestami kráčela beze studu s hlavou vztyčenou, v očích něco jako výzvu.
Překřtili ji na čarodějku a na jméno se už nikdo neptal.
Nevěděla kdy, kde nebo jak získala tu podivnou auru, která ji zároveň omezovala i chránila.
Naučila se na ni spoléhat.
Síla pramenící z polámaného srdce jí byla požehnáním i prokletím.
...protože někteří lidé umí implicitně vyzařovat nebezpečí, i když to tak nemyslí.
