Šestnáct

Ignácie, před šestnácti lety jsme vstoupili do Chrámu.
Spali na sousedních lůžkách, učili se úctě, pokoře a dalším dovednostem služebníků. Spolu. Přátelé na život a na smrt.
Dva mezi nejnižšími z nejnižších, zaměnitelná černá roucha.
Vzhlíželi jsme k rudým oděvům kněží, k bílému rouchu Prvního. A jako všichni služebníci snili příliš vysoké sny.
Nechali jsme se zlákat. Účast na spiknutí měla přinést nedozírné pocty. Tajné schůze, hesla... pak jsme dostali úkol.
Zvrtlo se to. Já utekl.
Ignácie, když se dívám, jak První obětuje, přeju si, aby obětoval tebe.
Přeju si, z celého srdce, abys umřel dřív, než vyslovíš mé jméno.