DMD č. 14. pro 14. 4. 2012. Téma: Červený a černý

Nebojte sa, vyhráme to. Naši beži sú najrýchlejší, naši vrhači skáču najďalej a pri skoku do výšky a do diaľky máme najlepšieho možného trénera. Možno ste videli, že niektorých našich športovcov trénovala skákať kobylka. Oni to videlí aj červení, ale to sme ich nechali vidieť. Chceli sme, aby sa nechali zmiasť a tiež sa nechali cvičiť kobylkou. Všetci vieme, ako pekne skáče, ale vydáva pri tom divné zvuky a máva krídlami. A my krídla nemáme. Našich skutočných skokanov do diaľky a skokanov do výšky trénuje vo veľmi prísnom utajení blcha. A zrejme nám to vyšlo. Červení pri skokoch smiešne frkajú.
Autorská poznámka: Napísané za päť minút dve minúty pred termínom.

John už dávno vzdal snahu přesvědčovat lidi, že on a Sherlock nejsou pár.
Společná návštěva gay klubu byla ale něčím zcela mimo obvyklé hranice jejich vztahu.
Sice to byla návštěva pracovní, ale stejně si připadal přinejmenším nepatřičně.
Sherlock, ve svém tradičním tmavém oblečení, se opřel zády o bar a pozoroval dění. John si sedl a chtěl si objednat.
"Můžu tě pozvat na drink, medvídku?" ozval se vedle něj hluboký hlas.
Doktor zrudnul a horečně přemýšlel, co odpovědět.
To už se mu však kolem ramen majetnicky ovinula paže v černém kabátě:
"Sorry siláku, ale on je tu se mnou," prohlásil Sherlock.

A/N: Navazuje na drabble o nemrtvé princezně z loňska:
http://www.sosaci.net/test/?q=node/265&page=1
http://www.sosaci.net/test/?q=node/282#comments
Marně si princ opakoval, že kdyby je nevzbudil on, udělal by to jiný; a možná by jednou procitli i sami. Nepomáhalo to. Byl to on, kdo políbil zakletou, jeho vinou začala ta hrůza. Nevěděl ani, jestli jsou horší noci, kdy poslouchal křik obětí a nářek pozůstalých, nebo dny, kdy musel vedle své choti líhat.
V zoufalství nabídl bestii své hrdlo, výměnou za život aspoň jediného vesničana. Věděl, není to mnoho. Nenamlouval si, že tím snad něco odčiní. Jen netušil, jak jinak uniknout před pocitem viny.
Doufal však marně.
„Nemohu přece zabít toho, jenž mě...“ a nemrtvá se zle usmála, „vysvobodil.“

„... a připravte se na přijetí výsadku. Žádné hlouposti, nebo vás rozstřílíme na kosmický smetí,“ nařídil hlas ve vysílačce a ukončil spojení.
„Tak kosmický smetí, jo?“ zavrčela Tess a vytáhla blaster DeathHammer. „Já jim dám smetí! Nadělám z nich angličáky!“
Sev zamrkal. Tess použila zase jedno ze slov, kterým nerozuměl.
„Mají útočnou loď.“
„No dyť. Mám přesilu.“
„Potřebujeme plán,“ prohlásil Boss. „Poslouchejte...“
Sev si na černou spodní kombinézu oblékl zbroj. Přejel dlaní po krvavě červeném otisku ruky, kterým si ozdobil helmu. Natřel si obličej černou maskovací barvou. Sice bude mít helmu, ale za ten pocit to stálo.
Chystali se do boje.

Varování: Může působit lehce nechutně!
Do jedné čajovny chodila jedna milá paní, vždy chvíli předtím než čajovna měla zavírat. Vždy takhle přišla a objednala si s úsměvem salep. Bylo vidět, že čajovníkovi přebírajícímu objednávku lehce cukly koutky úst. Bylo na něm poznat, že připravovat salep takhle navečer není jeho oblíbenou činností, jakkoliv se to snažil zakrýt.
Jednou tato milá paní přišla a tradičně si objednala svůj salep.
„Dneska je ho nějak méně než obvykle, ne?“ zeptala se, když jí ho čajovník donesl.
Čajovník se ušklíbl a prohlásil: „Černoch už nemoh!“
„A co je to červené na vrchu?“ vyděšeně se dotázala paní.
„Krev!“ vítězoslavně prohlásil čajovník.
A/N:
Mezi čajovníky se občas salepu vzhledem k jeho konzistenci a barvě (teplé, bílé, husté, lepkavé) přezdívá černochovo tajemství.
Salep je nadrcený kořen vstavače mužského povařený s mlékem (možná je tam ještě něco navíc, nevím).
Červená tekutina byla jakási arabská šťáva.
Nesoutěžní drabble.

Po obědě jsem si šla do knihovny pro nějakou odpočinkovou knihu, abych si zpříjemnila odpoledne po skvělém obědě. Creagan s Trivetem byli zaujati nad stolkem, a tak jsem šla blíž, abych zjistila, co je tak zajímá. Uviděla jsem desku s červenými a černými zuby proti sobě a na ní byly postaveny kameny dvou barev a dvě hrací kostky. Chvíli jsem je pozorovala, jak střídavě hází a posunují kameny.
"Co to hrajete?" zeptala jsem se zaujata tím, co dělali.
"Hrajeme přesuny."
"Připomíná mi to jednu hru. U nás se jmenuje jinak."
"A nechceš si s námi zahrát?"
"Raději vás budu pozorovat."

Poznámka: Snad se vejdu do tématu.
---
Daniel von Drak stál přivázaný ke sloupu uprostřed téměř prázdného sálu. Nacházel se v kruhu ohraničeném úzkou stružkou, do které stékala krev z hlubokých ran na jeho těle. Po stranách byli u podobných sloupů Jaroslav s Markem, který v poutech spíše visel, neboť byl v bezvědomí.
Na mramorovém oltáři hned vedle leželo několik nožů z leštěného obsidiánu. Na černém povrchu se ve světle svící blyštěla jasně červená krev. Stejná krev, která se srážela v rýze u nohou zajatců.
„Dobré odpoledne, moji milí hosté. Připraveni na další malé soaré?“ ozval se sametový hlas zpoza sloupu. Černé oči přetékaly touhou po krvi.

A/N: Pardon, když já jsem se na ten vějíř nedopatřením podívala. Odehrává se někde mezi mými bláznivými metaforami (ne-kánon) a těsně-před-koncem kánonem, konkrétně filmovým.
****
Červenočerný vějíř.
Květinový ornament.
Hedvábné pohlazení, lehký škádlivý úder rukojetí.
Srdce bije červeně. Sladce, divoce. Láskyplně.
Vzpomínky jsou černé. Černější.
Je těžké naučit se správně usmívat.
Je těžké naučit se drobné chůzi.
Láska je ale červená. Na černou zapomněla.
Červený je její úsměv, když si natře rty líčidlem.
Červené jsou její tváře, když líčidlo setře.
Černé jsou jeho oči. Černé rty se neusmívají.
Černé vzpomínky je dohánějí.
Nebe tmavne, když on odchází.
Červenočerný vějíř bodl. Rukojetí.
Zabíjí ji květiny v jejím srdci.
Srdce bije černě. Hořce a divoce, bolavě.
Však stále bije a doufá.
V červenou a ve
zvuk ticha.

Červená je barva vzteku a černá symbolizuje smutek. Alespoň v naší kultuře. Za určitých okolností.
Častokrát rudnu vzteky, když nedokážu pochopit příběh. Rýpu se v něm jako zahradník v zemi. Hledám, co zasadit, a zkoumám, jak to vypěstovat. Občas se mi nedaří. Bez ohledu na to, jak moc si zašpiním ruce. Občas se musím vzdát a nechat černou hlínu odpočinout. Země se prospí a možná, časem, z ní vzejde nový příběh.
Červená je barva vzteku nad bezmocí a černá symbolizuje smutek z mrtvého příběhu. Zelená je barva chlorofylu a naděje. Barva připomínající nám, že každý příběh se může znova narodit.

Ignácie, před šestnácti lety jsme vstoupili do Chrámu.
Spali na sousedních lůžkách, učili se úctě, pokoře a dalším dovednostem služebníků. Spolu. Přátelé na život a na smrt.
Dva mezi nejnižšími z nejnižších, zaměnitelná černá roucha.
Vzhlíželi jsme k rudým oděvům kněží, k bílému rouchu Prvního. A jako všichni služebníci snili příliš vysoké sny.
Nechali jsme se zlákat. Účast na spiknutí měla přinést nedozírné pocty. Tajné schůze, hesla... pak jsme dostali úkol.
Zvrtlo se to. Já utekl.
Ignácie, když se dívám, jak První obětuje, přeju si, aby obětoval tebe.
Přeju si, z celého srdce, abys umřel dřív, než vyslovíš mé jméno.