Necinká

Prvý rok, kdy nemusela sedět v přístřešku a hlídat ty hloupé fazole. Už nemusela odhánět nenažrané ptáky, kteří ji děsili.
Naopak. Těšila se. Měla právo a měla velikou povinnost. Kukuřičné pole si zamilovala. Nikdy nepřinesla nejvíc košů, to prvenství patřilo vždy Nakomě. Ale stvoly šustily, zpívaly s větrem písně, kterým rozuměla. Písně, které dávaly jméno jejímu domovu a všem věcem, které znala.
"Pamatuj, má dcero. Toto je poklad naší vesnice. Toto je život do dalšího jara," pravil Powhatan.
"Je to žluté, pochází to ze země a je to cenné," pídil se cizí John po zlatu.
Vtiskla mu do dlaně klas.