DMD č. 27. pro 27. 4. 2015. Téma: První úroda

Slunce hrdě zářilo na obloze, jako by chtělo dát všem jasně najevo, že nastává jeho čas. Přijdou deště a bouřky, ale teď celý kraj navzdory vší vodě ze zbytků sněhu prostupovalo teplo. Všichni sourozenci pobíhali mezi keříky na okraji lesa a soutěžili, kdo nasbírá víc drobných kuliček. Klasický čas sklizně přijde, teprve až se slunce své vlády zase začne vzdávat, ale pozorné hledače do té doby stihne štědře odměnit spousta nejrůznějších rostlin. Některé to stíhají už dnes.
Ale ty nejhezčí plody si malí i větší sběrači nenechají pro sebe. Donesou je mamince, která jim dnes ráno slíbila uvařit lahodnou večeři.

Farmář si zaclonil rukou oči a podíval se na po nebi se honící mračna. Když došel k závěru, že se schyluje k dešti, rychle si pospíšil do sadu. Nechtěl by, aby ho déšť zastihnul venku, dobře viděl, co ty břečky dokážou člověku udělat. Před ním se na malém pruhu zeminy kroutil půl tucet stromků, jeho pýcha. Dlouhá léta hned po té katastrofě nic nerostlo, ale vytrvalostí docílil konečně úspěchu. I když, nerad to přiznával, určitý podíl na tom měly i ty břečky shora. Když mu se sykotem na ruku dopadla první nažloutlá kapka, opustil svá hruškojabka a pádil se schovat.

Králíček se připravoval na vrcholnou událost roku. Už týden měl na hromádce připravené košíky, rýče a další pomůcky, protože se blížila sklizeň a tu on bral velmi vážně, a letos se mělo poprvé sklízet nové mrkvové pole. Jenže Pú, Prasátko a tygr si dneska hráli na piráty a pošlapali mu všechno nať. Králíček pěnil.
"Jste nezodpovědní vrazi zeleniny i králíků!" řval.
"Nono, však nebude tak zle, o mrkev." mírnil ho Tygr.
"A co bychom dělali bez zásob?" otázal se Králíček výchovně."Jak bychom přežili?"
"Mysli, Králíčku. Jsi plyšovej. My hračky jíst přece nepotřebujeme!" namítl Tygr a odhopsal středem bývalého záhonu.

Po několika životních pádech, které si Tereza v posledních pár měsících prožila, rozhodla se trochu zvolnit tempo. Nastěhovala do domu babičky a dědačka na venkově, prarodiče byli na cestě kolem světa, domek jí tedy s radostí propůjčili. Tereza se dala do různého uklízení, s dovolením babičky i přerovnávání, a když přišlo jaro, také do sázení. Přitom si přividělávala malými pracemi, ilustrace, grafické návrhy, či překlad a kontrola textu. Každý den se řádně starala o zahrádku a aktivně se přátelila se sousedy. Když jí pak vyrostla první úroda, a ona se o ni mohla podělit, připadala si nejlépe za celé měsíce.

Kdysi jsem míval i ženu. Poprvé jsme se potkali v lese za úplňku. Byla neskutečně krásná. Kdybych věřil na víly, řekl bych, že musí být jedna z nich.
Péči o dítě nesla velice těžce. Nesmírně ji deptala přirozená kojenecká nezralost. Když byl Barborce rok, malou mi nechala a utekla.
Barborka je překrásné chytré dítě. Ve škole ji nejdřív všichni chválili. Teď se jí, myslím, trochu bojí. Nedávno žáci na pracovní výchově dostali sazeničky, o které se měli starat. O několik týdnů později pak měli sklízet úrodu. Ale záhonky, o které se starala moje dcera, přinesly plody už na druhý den.

"Co se vám stalo?"
"Simono, je tu někde Danny? Potřebuju s ním mluvit."
Kapitán ze sebe otřepal zbytky zeleniny a usadil se do křesílka.
"Měl naprostou pravdu, ten advokát řádí jako puštěný ze řetězu."
Simona vyhověla prosebným pohledům a pustila se do přípravy kávy.
"Ale kdo po vás házel rajčata?"
"Jeden dámský spolek. Někdo jim nakukal, že za zmizením stojí policie a ony tomu uvěřily..."
"Mohl to být právě advokát?"
"Čistě teoretiky," přikývl kapitán, "Jenže na tom nezáleží. Stejně se jich nezbavíme."
Simona chvilku uvažovala.
Jak něco takového vyřeší administrátorka?
Like it!
Spolek se rozprchl.
Nakašlat na ideály bez lajků.

Zasej vítr a sklidíš bouři, říkal si po první sklizni Jindřich.
Ivan ležel na střeše Fanoušova bytu a křičel: "Sašo, ty vole, vidím pivní dráhu!"
Saša se na terase smál. A smál. A smál. A nevěděl čemu. I přesto, že mu došly cigarety.
Lynda procházela pokojem se záclonou ve vlasech a tvrdila, že je víla a křehká ženská bytost. To by nevymyslel ani Tolkien.
Fanouš se pokoušel vlézt do klece k Vincentovi, přesvědčen, že je též křeček a musí běhat v kolečku.
Jindřich sám to s širokým úsměvem pozoroval z otáčecí židle, na které seděl hlavou dolů.
Vypěstoval dobrou bazalku.

"Zdirádku, ty ředkvičky, co jsme onehdy sázeli, už budou zralé. Půjdeme je sklidit", rozhoduje Pankrác.
A za chvilku již tatínek se synkem sklízejí první úrodu roku. Ředkvičky si posléze rodina dává k svačině a Pankrác si libuje:
"V hypermarketu si takové ředkvičky může koupit každý hlupák, ale my jsme si je vypěstovali! A pěkně bez chemie!"
"Tati, pěstujme si takto všechny potraviny", fantazíruje Zdirádek.
"To bohužel nedokážeme, máme malé záhonky. A kam bychom tady dali zvířectvo?"
"To je škoda."
"Takovému stylu života doba nepřeje, ale trošku zeleniny tady mít můžeme. Pojď, vyplejeme další záhonky. Ať ta úroda stojí za to."

Země zvedala hlavu. S ní se napřimovali i pošlapaní lidé.
Ne na dlouho. Brzy se opět sehnou.
Tentokrát k práci.
Bylo potřeba obdělat půdu, postarat se o chléb.
A doufat, že nepřijde další katastrofa.
Někteří už začínali věřit, že je tenhle kout světa prokletý.
Ale tentokrát bylo vše jakési... radostnější. Nadějnější.
Jako by ve vzduchu byla cítit změna.
Jako by jejich kraj získal zvláštní ochranu.
Tentokrát budou opravdu sklízet to, co zasejí.
Tentokrát nově narozená zvířata přežijí do dalšího jara.
Tentokrát bude po dlouhé době zase dostatek jídla pro všechny.
Tentokrát nad nimi někdo bdí.
Někdo se o ně stará.