Vedu ji

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“
Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.
U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.