Sibiřský příběh

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“
Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.
U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

Ve světnici voní chleba a maso. Když jsem pařížskému popovi nechával adresu, nevěřil jsem. Ale přišli.
„Nedovolili jsme si navzájem umřít,“ přizná mi později Roman nad cigaretou.
Roman usedá ztěžka, Alexej mu pomáhá. Roman ruku nesetřese.
Aljoša přehlédne hrnek, shazuje ho. Anna ho chytá.
Anuška roztřesenýma rukama neukrojí chleba. Bratři ruce políbí.
Objímají se, tři dospělí vykovaní válkou. Cítím se cizí. Starý.
Pak Sergej zakňourá, Aljoša dělá místo u stolu, Roman nalévá čtvrtou sklenku. Anna vztáhne ruku.
Přisedám, kněz překovaný v manžela a otce.
Společně sedíme v domě, kde v budoucnu zapijeme svatby a děti.
Čtyři ranění, chybující lidé. Rodina.

Zima trvá. Nemoc ustoupila, ale připomíná se probdělými nocemi.
Každý večer pozoruji les. Vyhlížím zvěř, lžu si.
Přichází jaro. Poprvé spím. K Serjožovi vstává Záboj.
Probouzím karty. Běž na lov, Anuško, říkají maminčiny obrázky.
Lovím dva dny. Nakonec přinesu srnku. Zbude pro sousedy.
Vykládám podruhé. Upeč chleba, Anuško.
Doma je jen žitná mouka, chléb černý, sibiřský.
Potřetí karty probudím. Nastraž oka, Anuško.
Řežu pruty. Nůž sjede, půda pije krev. Zvednu hlavu.
Jdou. Podpírají se jako dva stromy.
Aljoša kráčí pevně, zbělalé oko rozsekává jizva.
Roman kulhá, otlučenou Marju jako berli.
Mí bratři. Společně.
Objímáme se, dlouze. Rozbitá srdce tiše dorůstají.

Do staré samoty jednou přijeli muž a dívka.
Dívka bývávala nejlepší stopařkou Sibiře, malovanou flintou, Marjou Morevnou, vládla. Ale teď její ruce zachvacoval třas, Marju dávno ztratila.
Když les řádně prochodila, vzala mužovu pušku na lov poprvé. Ale roztřesené ruce selhaly.
Když trefila šišku na sto kroků, vyšla na lov podruhé. Ale cizí puška neposlechla.
Sedm večerů potom stopařka doma pažbu malovala. Potom řekla muži: „Pojmenuji tu pušku Fjodor Tugarin, aby Marju Morevnu domů přivedla.“ Potřetí vyšla do lesa.
Pevnýma rukama laň skolila.
Tak lesy dobyla stopařka s Fjodorem Tugarinem. Ale že dobrému člověku vždycky pomohla, místní ji tuze oblibovali.

Březen. Nový domov, stařičká samota hodinu od městečka.
Nikoho nezajímá, jsme-li svoji.
Duben. Anna objevuje lesy. Když ji doprovázím, plaším zvěř. Znám město, bitvy... tady jsem neschopný.
Květen. Zatékající střecha. Těhotná žena střílí líp než já.
Když Anna přespí venku, opiju se.
Červen. Anna všechnu vodku vylije. „Ve městě je sirotčinec...“ řekne významně.
Červenec. Sirotčinec pomoc vítá. Místní kněz mě učí truhlařině.
Srpen. Střechu opravuji. Večer ležíme v trávě, kreslíme stébly po Annině břiše a... mluvíme. Lidsky. Přátelsky. Láskyplně.
Září. Křik, krev. Bezmoc.
Sousedky pomůžou, chalupu rozezní dětský pláč.
„Budeš Sergej. Po tatínkovi,“ rozhodne Anuška.
Poprvé šeptám, že ji miluji.

Probuzení bolí. Ležím na zemi, Anna balí.
„Anuško... neodcházej!“ šeptám vyprahle
Stojí jako laň, jako sibiřská bříza. Je tolik cizí.
„Odejdeme oba. Slibovals dům na venkově,“ říká nezúčastněně.
„Co nejdál odsud,“ dodá.
Láme mě kašel.
Přisedá, podává vodu, podpírá mě.
„Odpusť. Válka vyryla brázdy... mezi nás. Ve mně.“
„Ty odpusť. Včerejšek... a to zapírání.“
Mlčí.
„Co se změnilo?“
„Byla jsem u doktora.“
Srdce sevře strach.
„Paříž není místo pro dítě. Bratři mě najdou kdekoliv. Přísahali.“
Dítě?
„Začněme znovu. Ale už nikdy mi nelži, Záboji.“
Toužím ji obejmout, krásnou, předčasně zestárlou dceru Sibiře.
Místo toho vstávám. „Poprosím, aby nás poslali daleko.“

Dva měsíce žijeme v ledu.
U zpovědi lžu. Mše vedu špinavý.
Přijde jaro.
„Anno,“ prosím. „Vezměme se. Žijeme v hříchu.“
Šíleně netečné medové oči.
„Ne, dokud nepřijdou bratři.“
Něco praská. „Tvoji bratři jsou mrtví!“ zařvu. "A já tě nešťastně vyhrál v kartách!"
Mlčí.
Utíkám.
V krčmě objednávám vodku, halasným smíchem přehlušuji vinu. Zase.
Co si nalhávám? Mizerný kněz. Byl bych stejně mizerný manžel.
Zmerčí mě místní nevěstka. Zvu ji.
Je o dvacet let mladší, oči barvy medu. Všechno je jedno.
Venku ji narazím na zeď, políbím ji.
Místo medu cítím pot, strach.
Všechno ne.
Domů pádím šedivým úsvitem.
Anna nikde.

Anna vstává první, usíná druhá. Převléká se, zatímco zírám do zdi, předstíraje spánek.
Tolik ji chci.
Nejsme sezdaní. Je to hřích.
Usínáme odděleně.
Dnešek je jiný.
Když večer vytepávám očima omítku, přisedá.
Nejsme sezdaní...
Skloní se. Polibek voní medově, rozum ztrácí vládu.
Měl bych vědět, co dělat, jsem starší, ale Bože, pro mě to je taky poprvé...
Bojím se. Že ji zklamu. Že jí ublížím. Vzdychne. Ucuknu. "Nepřestávej," šeptá.
Toneme v okamžiku.
Usínáme společně.
Ráno procitám šťastný. Anna... vstala?
Sedí u okna. Přistupuji, hladím ji.
„Anuško... měli bychom se vzít...“
Netečný pohled.
„Na mé svatbě budou mí bratři.“
Ruku stahuji.

Vladivostok. Annu pohlcují stíny. Rozptyluji je objetími – hřeje jako plamen. „Už se můžeme vzít,“ nabízím.
„Na svatbě potřebuji své bratry.“
Neřeknu: Co když nikdy nepřijdou?
Paříž. Krása... a hluk, špína. Garzonka, chlad, plíseň, oddělené postele. Nenaplněná, tepající touha.
Zaprášenou francouzštinou lžu podezřívavé domácí: „Chráněnka.“ Stejně tak v pravoslavném kostele, kde hledají kněze.
Cestou k doktorovi se Anna ztratí. Vodím ji. Léky tlumí nemoc, ale také Annu. Dny tráví sezením u okna. Čeká.
Můj dotek nevítá, přestanu. Motouzek na prstu vypadá výsměšně.
Léto. Spásný paprsek světla.
„Opusťme Paříž. Nabídli mi dům na venkově...“
Naděje.
Pak zavrtí hlavou: „Bratři by mě nenašli.“