DMD Bonus č. 7 pro 24. 4. 2016.

„No nevím, kluci. Osobně mi to přijde jako pěkná kravina.“
„Bude to skvělý, věř mi. Potřebujem pár věcí…“
„Jo, například tovární halu.“
„Prosím tě, nepřeháněj…“
„Bude to chtít fakt hodně místa.Jestli to chceš natočit na jeden záběr…“
„JEDEN? Ses zbláznil, ne?“
„Tos říkal už posledně, a jak to bylo úžasný. Ten nápad s běžícím pásem byl dokonalej.“
„Málem jsem si rozbil držku.“
„Klid, kluci, klid. Takže co potřebujem?“
„Mám to nakreslený. Kuličkovou dráhu. Lahve, lžíci, lanka. Piáno. Kouli na kuželky. Deštníky. Karoserii auta, piksly s barvou a takovej ten vystřelovač na tenisáky…“
Goldberg Machine. Zkrátka mnoho pohybu pro nic.

Unaven klesl před zděšenými zraky námořníka a sekretářky.
Zrazen vlastními lidmi byl bez milosti změněn a poslán do exilu za pomoc jiným.
Není snadné jít vědomě vstříc náruči smrti. On ale neváhal zachránit ostatní.
Poraziv svou nemesis, padal k zemi s vědomím dobře vykonané práce.
Pro svou společnici položil život skoro rád.
Smrt přišla znenadání bezohlednou rukou ve jménu vědy.
I dobré úmysly zabíjí. I doktor může přinést smrt.
Válka se neptá, jen vyžaduje oběti.
Zřít nekonečno s posledním dechem bylo privilegiem.
Ve smrtelné křeči navštívit staré známé může být prokletím.
Každý nakonec podlehne stáří.
Ale Doktor... Doktor nikdy neumře.

Slzy závisti stékaly, když se dívala na svoji sestru, zářící štěstím.
Slzy ponížení polykala, když o svatební noci odpovídala na cizí jméno.
Slzy bolesti skrývala, když ji druhý den zhrozeně odmítl.
Slzy vděčnosti prolévala, když zjistila, že je těhotná.
Slzy radosti smyly bolest, když v náručí sevřela syna.
Slzy hořkosti následovaly uvědomění, že ani to jeho srdce nepřesvědčí.
Slzy úlevy přišly po čtvrtém porodu, když na tom konečně přestalo záležet.
Slzy lítosti přinesla nelítostná neústupnost synů.
Láska chutnala po slané vodě, vyvěrající ze zraněného srdce.
Nejvíc ale bolely slzy pošlapané nevinnosti a zničených snů, které stírala z tváří své dcery.

Když džin uslyšel Menicovo přání, obrátil oči vzhůru
„Alláhu, dej mi trpělivost! - Tohle není v mých silách. Můžu obstarat, co chceš, stavět, bořit, přenést tě kamkoliv, pobít tvé nepřátele. Ale měnit lidská rozhodnutí? Nemožné!“
To dávalo smysl.
„Dobrá. Tak mě prostě přenes do Benátek,“ rozhodl Menico.
Stalo se.
(Láhev zůstala na lavičce. Později se jí ujal jistý počestný Káhiřan a ztropil pořádné veřejné pohoršení.)
Letěli vysoko nad mořem. Menico dostal závrať, jakmile pohlédl dolů. Na moři snesl ledacos, ale výšek se bál. Raději zavřel oči a otevřel je až na pevné zemi.
Okamžitě se roztřásl chladem.
Rozhlédl se a zaklel.

Byla jsem mu nejmilejší ze všech žen, které nalezly místo v jeho duši.
Se mnou se nikdy nenudil. Byla jsem obdařená nekonečnou výřečností, stala se královnou vtipu, mistryní v lichotkách. Ovládala jsem veškerou známou magii, uměla číst v úmyslech jiných lidí, obsáhla vědění celého světa.
Byl mi oporou, v jeho péči jsem mohla rozkvést jako růže. Jako nejnádhernější z růží.
Na oplátku jsem ho hýčkala, vnukla mu myšlenku, že dokáže vše.
Často mu říkali, že je namyšlený.
Mohl si to však dovolit, díky tomu, že měl mě. Že jeho jedinou právoplatnou manželkou byla Dokonalost.
Zemřela jsem s jeho posledním výdechem.

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“
Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.
U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

Rozhodí mince po stole a sám se na něj položí. Opřen o loket mi zpříma hledí do očí, což bych od advokáta věru nečekal.
Míchá karty, předvádí se, snaží se mě znervóznit.
Plivání na prsty jen předstírám, v ústech mi vyschlo. Ne kvůli hře, ten kabát vezmi čert a klidně doslova, ale kvůli Solfernovým očím. Žhnou. Slibují nad ohněm pekelným lákavější věci než je pečínka.
Beru do rukou karty.
Málo.
Solfernus mi podává třetí kartu. Jeho úsměv naplňuje celý svět.
Sedm. Jsem trop.
Prohrávám kabát. Úpisy. Sebe.
Sedm kulí. Kdybych si je radši vpálil do hlavy, než jsem začal hrát!

Nebylo to moc plánované. Když nemovitosti v Itálii rapidně zlevnily, pořídili si spolu (na hypotéku + úspory) v Itálii středověkou vesničku. Stojí na útesu nad mořem, hlubokou propastí ve které duní vlny.
Postupně vesnici opravují. Nejprve své bydlení v kastelu, poté ostatní domy.
S pomocí řemeslníků samozřejmě.
Dokonce z vesnice vytváří středověký skanzen. Staví sýpku, vybudují pece na chléb, ona i zrekonstruuje malby v podloubí ze 14. století.
A když jde od moře bouře, seděli spolu na balkóně, pozorují moře a blesky a pijí výtečné víno.
A Proč, u všech bohů? Protože se mají rádi a tenhle podnik je moc baví.

Hned jak ho pustili, musel všechno prozkoumat. Hopkal sem a tam, chvilku se schovával pod báječnou novou sedačkou, aby jako střela vyletěl do neuvěřitelně dlouhých schodů, kde mohl oňufat koberec.
Ani si nevšiml, že máma s tátou odjeli.
Byly to úžasné tři dny. Tolik nových věcí! A kolik lidí ho přijelo navštívit, byl z toho jako u vytržení. Nejraději seděl na desce před oknem, kterou mu tam babička s dědou starostlivě dali, a pozoroval ptáky.
Ale stejně se mu stýskalo, takže byl rád, když se máma s tátou vrátili.
Do přepravky vlezl dobrovolně a skrz mříž fascinovaně vyhlížel cestu domů.

Kosmonaut měl kamaráda.
Byl to vesmírnej pirát
a byl starej asi jako Vesmír sám.
Aspoň to tvrdil.
Kosmonaut mu ale nevěřil,
nevypadal na 80 miliónů let.
Nevypadal ani jako pirát.
Spíš jako námořník.
„Proč jsi pirát?” zeptal se ho.
„Rum,” odpověděl. „přesně tolik,
kolik ho táta vypije, tolik ho vypláču.
Večer, když dostanu výprask.”
Řekl to tak lehce,
jakoby ho to ani netrápilo.
Asi jako to netrápilo Vesmír.
Byli přece jenom stejně starý.
Pirát, co je vlastně námořník,
kterej večer pláče rum,
aby se opil do spánku.
Ve dne se usmíval.
Kosmonaut ho obdivoval.
Pirát byl vlastně ještě malej kluk.