Mít pech

Odemkl domovní dveře a překročil práh.
Jakmile se podrážka boty dotkla ošlapané rohožky, ozvalo se mu v pravém uchu tiché zacinkání. Zbystřil.
Dál už pokračoval s vytaženou hůlkou, obezřetně postupoval tmavou předsíní, dech zatajený...
„Už jsem se bála, že tu nebydlíš,“ zazněl z obýváku ženský hlas.
Využil zadržovaný vzduch k podrážděnému zavrčení, zatímco schovával hůlku zpět do kabátu.
Proti oknu se rýsovala štíhlá silueta.
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“
„Lily...“
Měkké oslovení vystřídal drsný skřek, když se vedle ní objevil Potter. Následoval dlouhý němý výkřik. Všude kolem se zhmotňovaly další figury.
Celkem devět namířených hůlek.
Jen jeho vězela v kapse.