Kráčeli sami dva, ramena svěšená, hlasy tlumené.
Ranní slunce zlatilo hradby města, které bylo cílem cest.
Jim teď leželo za zády.
Zvětšující se vzdálenost však nedokázala zmírnit bolest, kterou vlekli na bedrech.
Otázky zůstávaly v kročejích ležet nezodpovězené.
Jedinou, kterou zodpovědět dokázali, jim položil cizí hlas.
A pak už nebylo třeba se ptát.
Hlavy a záda se s přibývajícími mílemi rovnaly, jako by z nich vlídná slova smývala únavu.
I když jejich kroky zrychlily, naděje, kterou považovali za mrtvou, je konečně dohnala.
Cíl přišel příliš brzy - tolik toho ještě chtěli slyšet.
Na konci cesty je trpělivě čekala víra.
Mesiáš žije.
Já se nemůžu zbavit dojmu, že už jsem něco podobného někdy psala. Ale snad se moc neopakuju.
A taky doufám, že tam je zjevné téma.
(A pro ty, kdo potřebují nápovědu, je to cesta do Emauz a najdete ji u Lukáše v kapitole 24, od verše 13 dál)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Krásné.
Erendis
Krásné.
Krásné.
Profesor
Krásné.
Moc pěkně napsané.Jemné a
Aplír
Moc pěkně napsané.Jemné a vlídné jako obraz v pastelových barvách.
Zrovna dnes nám povídal o
Lee
Zrovna dnes nám povídal o tomhle úryvku profesor v souvislosti s Máchovým sonetem.
(V hloubi citu kde mám slova vzíti,
bych pronesl prosbu dosti jemnou? -
Temnost za mnou, temnost i přede mnou,
bledý den chce vbrzku mi zajíti! -
Jak se stádo labutí chce krýti,
oblaky plynou před nocí temnou.
"Pane, pane, pane! Zůstaň se mnou!
Zůstaň se mnou, neb chce večer býti!")
Hezky zpracováno. :)
Líbí.
Faob
A na první velikonoční týden velmi příhodné!