Zkratkou mezi opunciemi

Z modromodré vyhlídky nahoře ve městě je to na pobřeží sotva pár set metrů. Teoreticky. Válet sudy po skalách se nikomu nechce. Sestupujeme tedy pomalu po nekonečných serpentýnách klikatící se silnice. Míjejí nás taxíky, některé zpomalují, nabízejí odvoz. Na odmítavé zakroucení hlavou zakroutí svou vlastní, Evropané a chodí pěšky!
Horko zmáhá.
„Tady je cestička! Přímo dolů!“
Dlouho se nerozmýšlíme. Přelézáme nízkou kamennou zídku, mizíme stezkou mezi neznámé křoviny.
Na pláži skoro nikdo není, naše skupina vynořivší se z porostu téměř nevzbudí pozornost.
Konečně se můžeme osvěžit.
Jen ty droboučké ostny neznámých křovin si budeme vytahovat z kůže ještě několik dní.