DMD Bonus č. 7 pro 22. 4. 2018: nahrazovací speciál

Bodláčí bodláčí, co jsi již zažilo,
když cizí vojsko kraj v pustinu spálilo?
Bodláčí bodláčí, vyprávěj zvolna,
jakápak v gaeltachtech zuřila vojna.
Co budu povídat, sami jste viděli,
pod mostem v Stirlingu mrtvoly seděly.
Wallace sic zvítězil - za jakou cenu,
když příští srpen byl popraven v plénu?
Co budu povídat, Bannockburn prastarý -
v bitvě o svobodu kosti jen praskaly.
Bruce se stal hrdinou, Eduard zbabělcem,
anglický voj úpěl krvavým kobercem.
Co budu povídat, dneska se nestřílí,
prohrát však můžete poslední košili.
Evropa skomírá, Anglie skorem
mrtvě se potácí makovým polem.
Děkuji, bodláčí, za tvoji pohádku,
tvá slova zpřetrhám raději pozpátku.

„Možná… Když ty zkusíš kakao,“ navrhl vesele Remus a aniž by čekal na odpověď, vykouzlil druhý šálek. Sirius si tekutinu přeměřil nedůvěřivým pohledem. „Neboj, ono tě nekousne,“ zasmál se a přistrčil mu hrnek blíž. Pokojem se začala rozlévat těžká, sladká vůně.
„Jen aby…“ ušklíbl se Sirius a napil se. Překvapení maskoval zakašláním. Tohle v ničem nepřipomínalo hořkou břečku, kterou si pamatoval z dětství. Na rtech cítil jemnou, příjemnou chuť, která se tolik hodila k zimnímu večeru.
„No, žádný terno to nebylo,“ dodal po chvíli s veškerým přezíravým nezájmem, kterého schopen.
„Jistě,“ usmál se Remus chápavě. To ti tak budu věřit…

V daný okamžik se to zdálo jako výborné rozhodnutí. Za jeden jednoduchý souboj si získat vděčnost Lannistera řinčícího zlatem. Ten chlapík byl navíc vtipný, zacházel s ním s úctou. Možná v tom byl problém.
Celý život se mohl spolehnout na svůj meč a ještě víc na svůj sarkastický humor, pragmatický přístup ke všemu okolo a absenci morálky.
Tyrion mu tohle brnění nabourával. S vypětím všech sil odmítl být jeho šampionem v druhém souboji, měl z toho ale cosi jako… výčitky svědomí? Vážně? On?
Jak jinak si ale vysvětlit, že hned vzápětí kývl jeho bratrovi na tu sebevražednou misi do Dorne?

"Už nemůžu!" postěžoval si Jakub. V překladu: je nesnesitelné horko na to, abych došel na místo, kde je tráva nejjemnější.
"Ponesu tě," navrhl Viktor a Jakub mu bez zaváhání vyskočil na záda. Cvalem zvládli jen pár desítek metrů, pak už Viktor spěchal Jakuba shodit do nejbližšího stínu - i nejbližšího bodláčí.
Domů se vrátili odděleně, avšak oba rozpálení sluncem a znavení z milování pod širákem. Jakub hlavu plnou bodláčí. Z vlasů mu ho vybírala Helena.
"Teda co ty jsi dělal..."
"Radši se neptej, ségra."
Nezeptala se, ale když večer našla bodlák i za límečkem Viktorovy košile, jedna otázka ji přeci napadla.

Odjakživa ty malé kuličky milovala. Chytaly se šatů i vlasů a dalo se jimi házet po sestrách. Tady sestry nebyly. Ale bylo slunce, modrá obloha, zpívající ptáci a plačící dítě. Její dítě. Trhla sebou. Hodila po něm kuličku. Nezasmálo se. Sestry by se zasmály. Ohrnula ret a hodila ještě jednu. Sklouzla mu po tvářičce a dítě se rozplakalo ještě hlasitěji. Přichytila se k té první. Kdyby jich měla víc…
Rozběhla se po louce. Tančila a zpívala a sbírala bodláčí. Byla krásná a svobodná, jak se na vílu patří.
Na malého Jáchyma si vzpomněla, až když na ni muž začal křičet.

„Zálesák?“ podivila se Katie. „Vždyť bude pořád špinavý. A taky ho věčně nebudeš mít doma a peníze taky nepřinese. To tedy není žádný terno.“
Nšo-či peníze ani špína vůbec netrápily.
„Němec?“ spráskla ruce Adelaide. „Z celé Evropy zrovna Němec? Kdyby to byl Francouz nebo alespoň Angličan. Snad i Rus, ti mají duši složitější, než román. Ale Němec? To už by sis rovnou mohla vzít Američana. Taková exotika není žádný terno.“
Byla ráda, že si nemusí vzít Kajovu.
„Chceš se učit, abys pro něj byla dost dobrá?“ zvedla obočí Sofie. „A jsi si jistá, že on je dost dobrý pro tebe?“

Řekla: „Sakra, přece když koukám ven přes špinavý okno, poznám i tak, že je venku hezky!“, a rozhodla se, že už nikdy nedovolí svým vnitřním činitelům, aby jí kazily radost ze života.
Po škále neúspěšných pokusů nejrůznějšího druhu (od sebevražedných po smírné), bylo zvláštní, že tentokrát nezůstalo jenom u myšlenek v její hlavě a něco se skutečně změnilo. To špinavé okno, které jí prvně pomohlo vizualizovat vlastní potíže, se náhle nezdálo tolik těžké a děsivé. Časem si dokonce dovolila ho na malou škvírku otevřít. Prohnal se k ní čerstvý vzduch, vůně jako po jarním dešti, ve kterém se krásně dýchá.

Z hřbetu země vytrhali
pražec po pražci
jak stehy z nezhojených ran
A z útrob vyvalil se hnis
Rozebrali vlaky na náhradní díly
(Ti chromí maratónci
teď mlčí v muzeích)
Tak tu máš sedadlo – a seď!
Jak jen to zvoní,
když město dýchá
a měkce dýmá z kanálů
(Brzy už zajde na astma)
Polyká cesty,
kámen po kameni
jak celé ryby s páteří
(Šupiny se v hrdle snadno zaseknou)
Kudy, kudy jen prchnout
z olověných plic?
Kotníky v bodláčí,
v trnech uvízly mi
A není mnoho vět,
co by kůži zacelily
Tak tu jen stojím
a drolí se mi nohy

Brumbál byl nadšený. Ostatní nikoli.
“Bude to terno!” jásal.
“Řediteli, proč si nemůžeme asistenty vybrat normálně jako každý rok?” protestovala Prýtová.
“Ano, Albusi, toto je naprosto zbytečné,” přidala se McGonagallová.
“Je třeba do naší práce vnést nové podněty. Tak šup, šup, přistupujte jeden po druhém. A žádná kouzla,” zatrylkoval. “Víte, že to poznám.”
Snape zalovil v osudí, vytáhnul lísteček a podíval se na něj. Hannah Abbotová
“Fuj, Potter,” zasyčel a hodil lísteček zpět.
“Ne, ne, Severusi,” přistoupil k němu Brumbál a konejšívě jej poplácal po rameni. “Accio lísteček Harryho Pottera.” Předal jej Snapeovi. “Budeš s tím, koho sis vylosoval, chlapče.”

„Děkuji,“ hlesne, když při výstupu z kočáru zavrávorá a okamžitě pocítí sevření jeho železných rukou. Rozpálený Nedobyl z ní nespouští zrak. Slunce líně odpočívá v bujných trávách a těžký vzduch dusí. Marie tiše trpí demonstrativní přehlídku nemovitostí, dokonce se sama vydá kupředu, dál, pryč, přestože je tak nesnesitelné vedro, po pár neopatrných krocích však uvízne v bodláčí. A znovu on, zhmotněn z ničeho, a silné prsty, které s překvapivou něžností vysvobozují jemnou látku jejích šatů. Sledujíc jeho sluncem prozářené vlasy, v Marii se cosi ozve. Jakmile se však vrátí k rukám, vrátí se i strach se vzpomínkou na uzvednutý kočár.