Zámek a já

Místností je v zámku nepočítaně a chodby, ač jsem tady mnoho let, jsem ještě nikdy neprošla všechny. Jsem tu sama; za celá ta léta jsem nepotkala živého člověka. Chodím po dlouhých tichých chodbách, hladím chladné kamenné zdi a mluvím s nima. I kámen se rozpovídá, když jste s ním sami a umíte mu naslouchat. Vím, že tam venku zůstali rodiče, přátelé, obloha, slunce, vítr, ale už si je nevybavuji. Zámek je mi matkou, otcem i přítelem, stovky jeho věží jsou mi oblohou. Jsem tu zakletá již dlouho. V zámku je několik místností s kostmi těch, kteří se mne pokoušeli vysvobodit.