DMD č. 15 pro 15.4.2011 Téma: Stověžatý tatíček

Ještě jedna nesoutěžní variace.
Fandom: Originální
Je ještě jedna Praha, kterou nikdo nezná.
Nezavítají do ní turisté, nechodí do ní ani domácí.
Můžete do ní zabloudit někdy v noci, když svítí měsíc a ulice jsou opuštěné.
Projdete tajemným průchodem a spatříte Prahu stínů, zapomnění a vzpomínek.
Budovy i ulice, které zmizely beze stopy. Zde se dosud rozkládají uličky Židovského města, stojí tu Krocínova kašna, kaple Božího těla z Dobytčího trhu, hrad Václava IV. na Novém Městě.
V zahradách dávno zbořených paláců dál šumí větve stromů a voní tu květiny. Můžete si jednu utrhnout a odnést, na důkaz, že toto město existuje.
Říkejme mu třeba tatíček stověžatý.

Na první výlet vzal Doctor svou novou společnici do města z 52. století, kterému se přezdívalo „stověžatý tatíček.“
Už v okamžiku, kdy dorazili, Doctor věděl, že je něco špatně. Stačilo mu vidět jednoho Jacka Harknesse, aby se měl na pozoru… ale zde jen během prvních tří hodin stačili potkat patnáct Jackových dvojníků.
Doctor to nakonec vzdal a zašel do lokálu, kde mu štamgastka prozradila, jak vlastně město získalo svou přezdívku.
“No, a na jeho počest jsme tu postavili tolik věží. On měl totiž přes sto dětí…“
Doctor by si to sice nikdy nepřiznal, ale byl opravdu rád, když odtamtud odletěli.

poznámka: Pokud by to někoho zajímalo, odehrává se v prvním díle trilogie v pěti dílech na planetě Magrathea.
-------------------------------------------------------------
Dočetl pasáž o propisovačkovitých formách života. Výprava stále nikde. Marvin byl uraženě vypnutý, proto Arthur četl dál:
O tom, že většina měst roste samovolně a proti vší logice, dnes už pochybuje málokdo. Šok v odborné veřejnosti však vyvolal objev planety Qabutala, jejíž města jsou živé, poměrně inteligentní bytosti na bázi křemíku. Rozmnožují se, jak je dáno už jejich povahou, dělením, a to vždycky před koncem volebního období místních starostů. Opravdickým frúdem je pak ten, komu naroste věží sto. Je znám případ, kdy vesnička obvinila svého otce z nespravedlivého dělení věží,…
Arthur Průvodce znechuceně odložil. Asi bude radši sledovat západ sluncí.

Jejich souboj již nebyl jen o zničení toho druhého. To Luke vycítil. Vader měl v plánu i něco jiného. Pomalu začal cítit, že opuštění mistra Yody na Dagobahu bylo opravdu předčasné. Jeho trénink zdaleka nebyl u konce. Měl nad ním velkou převahu, přesto se zdálo, že jejich souboj nikdy neskončí.
Temný lord chtěl učinit zásadní odhalení. Doufal, že ho tím rozhodí a poté získá na temnou stranu Síly. Bude toužit po moci a ovládnou spolu celou galaxii. Bok po boku.
Když Luke padl na kolena, nezbývalo nic jiného, než mu odhalit pravdu, jenž v sobě nosil: ,,Luku, jsem tvůj otec!"

Fandom: originální
Upozornění: Lehce morbidní
Hrad!
Každý chce mít hrad, to je přece jasné.
K létu patří moře, pláž, hrad z písku.
Takové bylo poslední léto s tatínkem.
Ale teď už tatínka nemají.
Když postaví hrad, znamená to, že se léto vrátí?
Venku prší, obloha je šedá a Pavlík s Ivankou se doma nudí. Ven sami nesmí.
Proč by si nemohli postavit hrad v obýváku? Ale musí být správný! Musí mít hradby a věže a věže na věžích a všechno!
Maminka byla překvapená.
„A kde jste vzali takový pěkný...“ čvacht, čvacht, „bahýnko?“
„Namočili jsme ten prášek z plechovky.“
Na kuchyňské lince se smála otevřená urna.

‚Džejár‘ stál u jednoho z obrovských oken své kanceláře a vyhlížel na město Dallas. Město, které miloval, dokud mu leželo u nohou.
Stejně jako stovky žen.
Z té výšky se zdálo vzdálené. Stejně jako jeho krásná manželka Sue Ellen, která se s ním chtěla rozvést. Jako oba bratři, se kterými musel bojovat. Jako rodiče, kteří na něj byli naštvaní, protože zastavil Southfork, kvůli nejúspěšnější investici Ewing Oil.
V čele tohoto kolosu ovládajícího stovky těžebních věží opět po letech stanul jeho taťka.
‚Džejár‘ dopil, přešel ke stolu a dal se do práce, odhodlaný to napravit.
V tu chvíli třeskly dva výstřely.
Fandom: ano, je to Dallas
AN: Ta scéna je možná poněkud vyfabulovaná, ale chtěla jsem ukázat, že i J.R. má srdce.
Doufám, že téma v tom najdete...a omlouvám se za "prznění" jména J.R. - potřebovala jsem ušetřit slova.

Fandom: Ludvík Souček: Pevnost bílých mravenců
Poznámka: dělala jsem, co se dalo, ale tentokrát jsem to tahala až z paty.
Na jižním veldu jich byly desítky, možná spíš stovky. Bizarní věže z rudohnědé hmoty čněly k nebi a kolem nich se posunovaly nekonečné řady bílých mravenců na svých cestách tam a zpět.
Jako otroci bez ustání, bez únavy postupovali vpřed a stavěli nové a nové věže. Jako otroci vznikali a umírali.
Celé dny a noci. Bez ustání.
Dokud nepřišla bouře.
Pak byli jiní. Sbíhali se na volných plochách mezi věžemi a zvučeli. Neustále, neúnavně, dokud je nerozprášily vlny z vysílačů.
Bylo-li v jejich mozečcích místo na jednu komplexní myšlenku, byla to víra.
Jednou to dokážou.
Spojí se v celek.

Fandom: Marťanská kronika
Poznámka: Kurzíva je citace z původního textu.
Bylo to dobré město. Ne příliš velké – Marťané si moc nepotrpěli na velká města – ale útulné. Otcovské pro všechny, kdo toužili po jeho ochranitelské náruči. Spender věděl, nebo si alespoň myslel, že ví, jak muselo být krásné tu žít. Vzdušné zahrady, prostorné stáje, divadelní domy. Náměstí s fontánami a sochami podivných zvířat, hudbou, která se line z oken stovek křehkých věžiček.
Spender záviděl mrtvým tohle město. Všechno to, co měli, dokonce i přes to, že o to pak tak krutě přišli.
„A tihle Marťané jsou nalezení lidé?“ vyzvídal kapitán.
Ano, pomyslel si Spender. Jak rád bych byl jedním z nich.

Fandom: Hetalia (a trocha staročeských pověstí)
Poznámka: Moje sestra prohlásila, že v tom vidí slash, já to s tím úmyslem sice nepsal, ale… stalo se.
Starý Slovan poslal své děti do světa (zůstal jen Rusko a ten mu přerostl přes hlavu). Netrvalo dlouho, než jedna skupina vyhnala narkomana Markomana z útulného brlohu.
Jedním z nich byl zručný Lučan: uměl obdělávat pole, pást dobytek a dokonce i příst (jediná dívka ve skupině, Děvínka, byla poněkud emancipovanější než se by slušelo). Nejvíc ho bavilo vyřezávat šachové figurky.
Zabral se do toho tak, že vyřezal sto věží. Byli tak krásné, že si jich všiml Česko (který se prohlásil za hlavu rodiny) a začal se jich dožadovat.
Lučan mu je odmítl vydat.
Proto dodnes utěšuje Tešínsko v Propadlišti dějin.

,,Jak dlouho tu už jsme?" ptá se jeden chrlič druhého.
,,Nemám ponětí. Možná tři století, možná deset..."
,,Jak dlouho tady asi ještě budeme?" povzdechne si první. ,,Křídla už mi nadobro zkameněla."
,,Kdybych měl já křídla, už bych tady dávno nebyl. Na můj kámen! Tenhle výhled už mne unavuje."
,,Máš pravdu. Samé střechy, věže, pořád to samé náměstí... Aspoň, že se lidé mění..."
,,Ano, to je ten náš stověžatý tatíček. V jedné věci se ale mýlíš, kamaráde. Lidi jsou stále stejní, jen mění svůj zevnějšek. Když jsem býval mladý, postávali dole a vzhlíželi v němém úžasu. A teď dělají to samé."