Sedmikráska

Nechala štěteček řasenky pomalu pročesávat řasy. Rtěnkou se dotýkala úst téměř láskyplně. Nakonec si do uší zavěsila své oblíbené náušnice – skleněné sedmikrásky. To podle nich jí říkali. Pak si ještě požitkářsky protáhla chodidlo, než si nazula lodičky. Vyšla do noci.
Nechala se pozvat na skleničku. Měla ráda, když jí muž sám začal říkat Sedmikrásko, ale neostýchala se mu to ani sama navrhnout. Při první skleničce. Další už nikdy nepila. Zato on většinou ano.
„Půjdeme ke mně, Sedmikrásko?“
Podobně se dříve nebo později zeptal každý. Dokázala skvěle napodobit nevinné rozpaky, když ho zvala raději k sobě. Pěšky, má nějak chuť se projít (stydlivý smích).
Ulice už byly téměř prázdné, i ty hlavní působily děsivě. Ona však bez váhání zamířila do těch zapadlých.
„Nebojíš se jít tudy v noci?“ zeptal se. Tma skryla její pobavený výraz.
„Zvykla jsem si,“ odbyla ho a setřásla jeho ruku ze svého boku. Už brzy budou na místě. Nespěchala, dnes vyšla o něco dřív než obvykle. Pak se odehrálo tradiční divadlo.
„Co to bylo?“ zeptala se vyděšeně, když spadlo víko od popelnice. Zastavili se a on se na ni konejšivě podíval. To byl moment, kdy si naposled mohl užít vědomí.
„Dobrou noc, Sedmikrásko,“ popřál jí hrubý hlas.