DMD Bonus č. 6 pro 19.4.2011 Téma: Sedmikráska

fadnom: originální
žánr: femslashový horor
varování: Babička mi v útlém dětství četla Kytici.
prosba: Vezmete si mě někdo domů, když se se mnou spolubydlící po tomhle začnou bát bydlet?
~~~
Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z modrých pomněnek. Jak tvoje oči, má milá.
Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z rudých máků. Jak tvoje krev, má milá.
Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z bílých chudobek. Jak tvoje zoubky, má milá.
Má milá rozmilá, chleba jsem tobě upekla. Chléb je to kyprý, má milá.
Má milá rozmilá, lože jsem tobě ustlala. Lože je zelené, má milá.
Má milá rozmilá, náramky jsem ti koupila. Náramky s kamínky, má milá.
Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky modré, jak tvoje oči, má milá.
Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky rudé, jak tvoje krev, má milá.
Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky bílé, jak tvoje zoubky, má milá.
Má milá rozmilá, chleba jsem tobě ukrojila. Chléb puklý, jak tvoje hlava, má milá.
Má milá rozmilá, ke spánku jsem tě uložila. Ke spánku na dno rybníka, má milá.
Má milá rozmilá, náramky jsem ti připjala. To abys na dně zůstala, má milá.
Má milá rozmilá, klidně spi. Byla jsi moje neštěstí.
Má milá rozmilá, zůstaň tam. Když vylezeš, už tě nepoznám.
Má milá rozmilá, dobrou noc. Dík že jsi nevolala o pomoc.

Téma: Sedmikrásky
Fandom: Budeč/Adéla ještě nevečeřela
Žánr: Mysteriózní horor
Poznámka: Drabble je volným pokračováním Saulovy cesty. Živel vody je hermetiky považován za „ženský“, pasivní a stahující; v tarotu symbolizován poháry (popisují zejména mezilidské vztahy a svět emocí)
V Damašku sedmikrásky nerostou, uvedl svůj první dopis domů a mrzutě se probíral chudičkou sbírkou pouštních úlovků ve svých herbářích… Odložil pero.
Návštěvu u Kabtů Pavel rozebírat nechtěl. Měl v úmyslu Aframově sestře Ramzí věnovat Květenu kraje Jindřichohradeckého se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici, kterou zkrášlil vlastními ilustracemi, ale káva byla hořká a on to nepochopil…
Do dopisu přátelům to také nenapíše. Elzu zajímali spíš nemrtví.
Zvedl hlavu od psaní a zadíval se z okna. Z mešity, se kterou byla sedmibranská škola propojena, sem zalétaly útržky první ranní modlitby, se kterou se zde uvykl probouzet.
…As-salátu Chajrun Minan-naum…
Modlitba je lepší než spánek…
Snad mají pravdu… V téhle hodině je staré město, uzavřené sedmi branami nejmagičtější. Pavel bloumal po sánu – jediné viditelné části Bran, kde se studenti bez povšimnutí mísili s davem obyčejných, spěchajících každý po své práci.
Potřeboval dopis poslat. Ale k vyvolání spěšného džina neměl oprávnění a Aframa se na jiný způsob ptát nechtěl…
Načerno se připojit ke zdroji vody sice zavánělo průšvihem, ale lepší než nic. Naklonil se k mřížoví umajjovské studny a hodil do ní dopis. Po hladině se rozeběhly kruhy…
Když se voda ustálila, bylo v ní nebe, minaret i mříž. A to bylo všechno.

Fandom: originálny
Volal ju sedmokráska, lebo bola na sedemkrát krásna. Často zvykol chváliť veci, ktoré na nej najviac ľúbil: oči, pery, ušká, ruky, nohy, srdce a myseľ.
Venoval sa okultným vedám.
„Hľadám to, čo je skryté,“ povedal jej, keď sa stretli. „A v tebe som našiel sedmokrásku.“
Spočiatku ju to nezaujímalo. Raz však v jeho pracovni náhodne otvorila knihu; vyzerala stará a ošúchaná. Videla kresbu muža a ženy; výzorom jej boli veľmi podobní. Ich popisom bolo jedno slovo: sedmokráska. Obrátila stranu a začala čítať:
Oči sedmokrásky vidia veci iným neviditeľné.
Uši sedmokrásky počujú, čo je iným skryté.
Ústa sedmokrásky hovoria slová dávno zabudnuté.
Ruky sedmokrásky dokážu vykonať činy nepredstaviteľné.
Nohy sedmokrásky prídu kamkoľvek v hociktorom zo svetov.
Srdce sedmokrásky skrýva silu zeme.
Mozog sedmokrásky dáva múdrosť bohov.
Ponechaj si z kúsok zo všetkých, pre získanie schopnosti ochutnaj alebo vyrob talizman. Zvyšok zakop za jasnej noci na rázcestí, po treťom znamení tej, čo loví len v noci. Zatvor oči a povedz:
„Dávam zemi najlepšie, čo mám: sedmokrásku, vypestovanú a odtrhnutú vlastnými rukami, sedmokrásku, sedemkrát krásnu. Nech ma jej tajná moc osvieti a sprevádza.“
Zvuk dverí ju prinútil knihu zavrieť. Keď sa obracala, zachytila ju a zhodila. Blížil sa. Vyzrela z okna. Bol spln.

Fandom: Originální
Poznámka: Tohle téma bylo pro mě horor (možná větší než kalorie). Snad alespoň trochu strašidelné to je. Jinak přísloví jsem si prachsprostě vymyslel.
V prefektuře Aomori existuje přísloví: „Nevěřte květinám rostoucím na sněhu.“
Adam ho samozřejmě nikdy neslyšel. Byl to Pražák a v Jižních Čechách byl na povinné vánoční návštěvě u babičky.
Ven utekl před nájezdem pratetiček. Nabalený jak na Sibiř.
Les byl tišší než obvykle, čehož si samozřejmě nevšiml. Pátral po čemkoliv zajímavém, ale všude byl jen sníh a stromy.
„V jaký díře to jsem?!“ zamumlal naštvaně, když se podíval na displej nového mobilu. Už se chtěl vrátit mezi pratety, když si všiml hromady kostí. Prostě tam jen pak leželi pod smrkem, čtyři mrtví zajíci ohlodaní na kost.
Přemohla ho morbidní zvědavost. Fascinovaně zíral do prázdných očních jamek. Nedalo mu to a rozhlídl se po okolí, po tom co je zabilo. Nic nenašel. Jak by taky mohl, když už museli být mrtví nějakou dobu.
Ulomil větev a rýpnul s ní do kostry. Rozpadla se a žebro se mu dokutálelo k botám.
Jeho pozornost upoutala žlutá tečka na sněhu, dříve skrytá kostmi. Podíval se blíž. Ze sněhu rostla malá květina. Připomínala mu sedmikrásku.
„Co ty tady děláš uprostřed zimy?“ zeptal se potichu. Klackem odházel kosti a sklonil se k ní, aby jí utrhl.
Najednou ležel na sněhu. Byl strašně unavený, tak zavřel oči.

fandom: originální
A/N: tak trochu songfic na jednu opravdu blbou písničku - inspirace nekdy chodí podivnýma cestama. a nevím, jestli je to děsivé, ale na víc se asi nezmůžu
„Vymyslel jsem spoustu nápadů, aůůů...“
Nezapadal mezi ostatní. Upnutá košilka, vesta s výstřihem do véčka; takovej trochu staromódní, neškodnej ňouma. A ještě nikdo mě nikdy nezkoušel balit na tak pitomou písničku. Až večírek skončil, nabídl se, že mě doprovodí domů.
Neměla bys chodívat sama. Svět je plný nebezpečí.
Byli jsme spolu stále víc. Byl nesmírně galantní. O sobě nemluvil skoro vůbec. Zato poslouchat uměl. Velmi pozorně. Říkaval, že má pocit, jako by mě znal už věčnost. Já jsem ten pocit měla brzy také - překvapovalo mě, kolik toho o mně ví.
Někdy se zjevoval na nečekaných místech. Když jsem šla od kadeřnice, lékaře, nebo z nákupu, byl jakoby náhodou někde poblíž a nikdy mu nebylo zatěžko mě pak doprovodit.
Neměla bys chodit sama, miláčku. Svět je plný nebezpečí. Musím tě chránit.
Časem jsem toho láskyplného hlídání měla dost. Odjela jsem ke kamarádce, pročistit si hlavu; nic jsem mu neřekla.
Tys mi utekla, miláčku. Ale já tě najdu. Už to nikdy nesmíš udělat. Já tě přece chráním.
Jako bych konečně mohla volně dýchat. Myslím, že už se k němu-
Bolelo to? Omlouvám se. Teď tě zamknu. Jako v té písničce, pamatuješ? I sedmikrásky ti natrhám, když budeš chtít. Musím tě přece chránit.

Zase dostávám úkoly jeden po druhém nesmím být doma. Než otevřu popelnici musím třikrát obejít dokola obejít nebo se to stane. Dneska mě nechali spát jen než začly jezdit tramvaje a muži v uniformě vstávej z toho pelechu! kartonové krabice od rána chodím ulicemi obejít třikrát popelnici hledám sedmikrásku nebo se to stane.
Někdy i několik dní mlčí dovolí mi vrátit se domů a pustit vodu a jíst. Promluvit říct mámo tátovi ahoj pohladit psa. Doufám že to bude že už je konec ale nevěřím nevěřím strach.
A pak zase zařvou a úkoly úkoly úkoly musím poslouchat nebo se to stane. Mlčet a mluvit čísla jedno po druhém po třetím po čtvrtém až do sta. Bát se dětí obejít třikrát popelnici hledám sedmikrásku nebo se to stane. Musím dojít až k řece černá a hluboká velký most. Obejít třikrát koš vyhnout se děti na mostě první druhá třetí lampa sedmikrásku pustit do vody. Každý den každý den nebo se to stane.
Tráva není vidět sníh a bílé popelnice děti čepice žádné sedmikrásky. Klečím zebe hledám křičí křičí bojím se. Obejít třikrát koš první druhá třetí lampa žádná sedmikráska stoupám si na kraj mostu pustím do vody.
Nebo se to stane.

Fandom: originální
Tomík ležel ve svém pokojíčku a potil se pod tlustou přikrývkou. Mohl se odkrýt, to ano, ale na to byl příliš vyděšený. Bylo léto a venku zuřila bouře. Jeden blesk udeřil nedaleko jejich domu. Tomík se při zvuku hromu zaklepal a ještě více se zachumlal. Vzduch byl těžký, horký a dusivý.
Ozvalo se tiché zašustění. Slyšel jej i přes těžké kapky deště dopadající na parapet. Schoulil se do klubíčka a v ruce stiskl kytičku sedmikrásek, které odpoledne natrhal s maminkou na zahradě. Byl to moc pěkný den. Jezdil na kole, hrál si na pískovišti a u tety viděl dva roztomilé pejsky. Teď mu ale vůbec nebylo do smíchu. Naopak potichu zakňoural a cítil, že se co nevidět rozpláče.
Blýsklo se a zaburácel hrom. Tentokrát ještě silněji. Ve světle blesku spatřil velkou tmavou věc pod stolem. Byl to jen okamžik, ale Tomík si byl jistý. Příšera. Děsivá, temná, velká a zlá. Chce mu ublížit. Pevně zavřel oči a přál si aby byl u maminky. Dvě malé slzičky se skutálely na polštář.
„Mami,“ zavolal, ale jeho tenký hlásek zanikl přes zvuk bouře. Přikryl si peřinou hlavu a rozplakal se mnohem víc. „Mami,“ zakřičel znovu, ale marně.
Věc pod psacím stolem spokojeně zapředla…

Fandom: originální
Poznámka: hokuspokus
Na tomhle místě v lese ještě nikdy nebyla. Stromy tu rostly hustě, pod nimi panovalo šero. Pak došla na velký palouk. V nízké zelené trávě rostlo plno sedmikrásek. Byly velké, s dlouhými stonky, všechny s červeným okrajem. Několik jich utrhla.
Náhle pocítila nevysvětlitelnou úzkost. Mýtina se sedmikráskami se nezměnila, v trávě se nepohnulo ani stéblo, ale ji zachvátila hrůza. Celá se roztřásla, nebyla schopná se pohnout. Chtěla pryč, co nejdál odtud.
Konečně překonala ochromení a rozběhla se. Utíkala skoro až na kraj lesa. Tam se zastavila, udýchaná a najednou zase klidná. Nechápala, co ji tak vyděsilo.
Doma ji máma napomenula: "Neměla bys ses pořád tahle potulovat sama. Před třiceti lety tu v lese jedna holka zmizela. Nikdy ji nenašli."
Byla unavená a šla brzy spát.
Ve snu se opět ocitla na mýtině. Svítil měsíc, sedmikrásky bíle zářily.
Tu se přímo před ní vztyčila bílá postava. Tmavé vlasy jí zakrývaly obličej. Natáhla smrtelně bledou ruku, ukázala na ni v obviňujícím, hrozivém gestu...
Probudila se strnulá děsem. Měsíční světlo dopadalo na sedmikrásky ve vázičce na skříňce. Na okvětních lístečcích jako by se třpytila krev.
Ležela celá ztuhlá a neodvažovala se pohnout ani znovu usnout. Až ráno vstala a sedmikrásky zahodila co nejdál.

Fandom: originální
Poznámka: jenom letím okolo, nemám čas číst ani psát, ale tomuhle tématu jsem neodolala. Předem děkuji za případné komentáře a omlouvám se, že je sama neuděluji, ale na čtení se dostanu možná o víkendu. Tak vydržte :-)
Vzbudil ji podivný šramot a pohyb záclony.
Že by se zvedal vítr? Někdo chodí pod oknem?
Podívala se na budík a zjistila, že spí teprve dvě hodiny.
Neochotně opustila teplou postel a zavřela ventilačku.
V polovině obrátky k posteli strnula.
Zarachocení se ozvalo za ní. U šatníku.
Pohlédla na noční stolek ozářený měsícem a zauvažovala o rozsvícení lampičky.
Ne, to není dobrý nápad. Byt zná potmě líp než vetřelec.
Vtom jí přeběhl mráz po zádech.
Vázička, do které si večer dala sedmikrásku od přítele, byla prázdná.
A chyběl slaměný věneček.
Zase zvuky u skříně, škrábání a ťukání.
Pomalu se obrátila, ale tma vzadu byla téměř absolutní.
Narazila na radiátor a potlačila bolestné zasténání.
Dva kroky kupředu, zapomněla na žehlící prkno.
Tentokrát vetřelci hlukem prozradila svou polohu.
Kdovíjak dlouho stála ve tmě a čekala na smrtící ránu.
Nic. Podivné šustění, shora.
Jakákoli jistota bude lepší než tahle černá hrůza.
Odhodlaně doběhla k vypínači a rozsvítila.
V pokoji nikdo nebyl. Zaskřípání na šatníku.
Popadla židli, odtáhla ke skříni a rychle na ni vyskočila, aby ji neopustila odvaha.
A v úžasu si hleděla z očka do očka se stejně vyděšenou strakou.
Chudinka se pokoušela budovat hnízdo ze zbytků věnečku.
Navrchu ležela zvadlá sedmikráska.

Vládce démonů právě umučil otroka a otřel si pařáty od krve. Zvedl ze země poslední zbytky ubožáka a hodil je mezi ostatní otroky. Ať vědí, co je čeká. Pak zavelel svým posluhovačům.
„Připravte se. Zítra vyrážíme do starého hvozdu.“
Starý druid se procházel po mýtině a smutně se rozhlížel kolem. Sehnul se a utrhl sedmikrásku, která kvetla pod nohama. Pak se rozplakal. Musí bojovat. Musí tohle místo zachránit. I za cenu vlastního života.
Druid se pomodlil k přírodě. Věděl, že je to naposled. Pak zaslechl výkřik. Ohlédl se a spatřil ženu blížící se k němu. Tvář měla zamazanou od čerstvé krve. V tu chvíli na ni skočil z lesa démon a jednou ranou ji usekl hlavu. Zatím co pil její krev, snesla se na něj čistá magie druidova a démon zmizel v plamenech. Druid bojoval statečně, ale i na něj přišla řada. Spár útočníka mu protrhl břicho, něhož se vyvalily vnitřnosti. Zatímco ležel na zemi, a již ani nevnímal bolest od zubů hodujících démonů, dal své poslední síly dříve utrhlé sedmikrásce.
Brzy se jeho zbytky přemístily na hnijící hromadu, na které měl pán démonů svůj trůn. A pod ním se čerstvě otevřel květ sedmikrásky, aby dal život novým potomkům přírody.