Návrat

Kráčela jsem ulicí a brzy jsem byla na místě. Oprýskané dveře, zvonky popsané špatnými jmény, potemnělý průchod, světlo ještě nikdo neopravil. Vše tak důvěrně známé a bolestivé.
Skřípění dveří bylo nezapomenutelnou hudbou. A na věšáku jen jeden velký a dva malé kabáty - se mnou už se nepočítalo.

Mého muže jsem našla v kuchyni. Sedí u stolu a pije kafe.
Neodvažuji se ani promluvit, a tak se na něj jen dívám.

Dveře se otevřou a vběhnou dvojčata, chystají se do školy, překřikují se - tak známá scéna.

„Bětko, Petře," nevydržím a oslovím je.

Nereagují.
Neslyší mě. Nevidí mě.
Láme mi to srdce.