Vděčný žák

Aristotelés odstrčil z poznámek chameleóna, vyklepal tarantuli z přihrádky svitky a shodil kobru z křesla. Začal psát:
„Aristotelés zdraví Alexandra…“
„Ta přerostlá kočka mi zas běhá po zahradě!“ ozval se zvenčí rozzuřený křik.
„Níkomachu!“ přivolal Aristotelés syna. Ten se přiloudal s mládětem paviána v náručí.
„Nakrm tygra. Já jdu sehnat krmení pro velblouda.“
„Doufám,“ poznamenal Níkomachos, „že Alex bude dlouho žít. Jinak nás odsud vyrazí.“
„Tati?“
„Hm?“
„Přišel nám krokodýl. Tati… co ti je?“
„Jen mne tak napadlo, jak by bylo krásné, kdybych si řekl jen o ty kytky.“
„Tati… já bych chtěl psa.“
„Níkomachu, nerozčiluj mne! Slon ti nestačí?“