Jsi-li pevný ve své víře v sílu všeho niterného,
objevíš své vnitřní zvíře - kamaráda dotěrného.
Naslouchat zvířeti zkušení radí,
je to hlas, který prý málokdy zradí.
Varuje nás před přešlapy, nedovolí přepnout síly,
vždycky zná tu správnou cestu, jak bezpečně dojít k cíli.
Ti, kteří mu naslouchají, životem jdou jistě,
vědí proč a kam směřují, v jakém stojí místě.
Tohle ale neplatí
pro ty, co ho zatratí.
Zrazené a opuštěné, neslyšeno, dál je v nás,
čeká kdy se spolehneme opět na svůj vnitřní hlas.
Tohle zvíře je oddané tak, že věrně zůstane,
dokud tvoje srdce bije, i tehdy, když přestane.
Měla by... měla bys... jen aby... jen abys... dojde na má slova... kuku, klov, klov, klová... drazí, prodám za kačku svoji vnitřní kukačku :-D
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Moc se mi líbí, že ses
Faob
Moc se mi líbí, že ses nenechala tématem vmanipulovat do prvního významu, tedy zvířete v nás, které nás činí "pudovými, zvířecími"... Tělo je jako stvoření dobré (ba "bylo to velmi dobré"), myslím si, "zvíře v nás", ať už tělesně ochranné, nebo duchovně varující v podobě svědomí, vůbec není špatným průvodcem!
Nemůžu než souhlasit s Faobem
Esti Vera
Nemůžu než souhlasit s Faobem! Zároveň dodávám, že ač je téma vážné, působí to tak nějak mile a vlastně optimisticky, nejsem schopná říci proč, ale zkrátka se mi to líbí :) A taky je v tom spousta pravdy.