DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Sluneční světlo kreslící zelenozelenou mozaiku mezi listy mladých buků. Ve vzduchu čerstvá vůně jara. Zdáli slabý zpěv kosa a sýkorek - opakující se písnička o třech tónech. Jemné křupnutí větvičky. Pohyb. Až smyslně ladná křivka šíje. Hluboký pohled. Možná mírný, možná mírně vyčítavý. Chceš se přiblížit, ale nohy jako by ti vrostly do země. Chceš odejít, ale nehybnost tě neopouští. Stojíš jako přikovaný. Nic se nehýbe. Samotný vzduch jako by se změnil v nazlátlý sirup. Jsi okouzlen. Jsi zhrozen. Jsi znechucen. Přeješ si, aby zůstala a zároveň doufáš, že odejde.

Stojíte tváří v tvář, v podivně surrealistickém okamžiku.

Lovec a laň.

Zbytky vědomí berou do ruky kameny a drásají kůži.
Přece musí být způsob, jak se toho, co ho žere zevnitř, zbavit.
Je na to sám, lidé se ho bojí.
Zpřetrhal řetězy, rozbil klece. Nespoutaný, nespoutatelný.
Vyhnali ho, protože nedokázali vyhnat to zlé v něm.
Mezi hroby straší hůř, než jakýkoli nemrtvý.
Nikdo se nepřiblíží.
Až dnes.
Ten, co taky není úplně člověkem.
Vědomí, které není lidské, se uvnitř zachvěje strachy.
Pamatuje si Jeho hlas z doby před úsvitem času.
"Už jednou jsi nás vyhnal... z nebe na zem. Nech nás být... nech nám aspoň ta zvířata."
Člověka opustí.
Vepře utopí.

Drahá Dezinvektilo,

s ohledem na dvojí podstatu člověka není divu, že mnozí lidé jednu či druhou popírají nebo zavrhují. To nás těší.
Vytvořili jsme pacienty, kteří zcela odmítli podstatu duchovní a pyšně se označují za „pouhá zvířata“. Rádi poukazují na vzorce chování šimpanzů apod., aby obhájili vlastní chování. Často hovoří o „návratu k přírodě“.
Pak jsme vytvořili pacienty, kteří cokoliv živočišného zavrhují a svou zvířeckost touží odehnat. Marně.
Zvláštní skupinou jsou pacienti zaměňující zvířecí podstatu se sexualitou.
Nejpyšnější jsme ale na pacienty, kteří věci nerozumí, zato rádi zařazují své konkrétní bližní do některé z uvedených skupin.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

„Dovnitř a zavři dveře a okna.“
Farmář Jack se vrátil z cesty do městečka a slyšel podivné zprávy.
„Co se děje?“ zeptala se ho manželka.
Muž mlčky přešel do obýváku a zapnul televizi.
„Očití svědci potvrzují zprávy, že mrtví vstávají z hrobů. Úřady doporučují občanům nevycházet.“
„To je hrozné! Ale tady nám snad nic nehrozí, tady není hřbitov na míle daleko.“
„Nikdy nevíš…“
Jako na zavolanou hřebec Apač strčil hlavu oknem do místnosti. Jediný problém byl, že Apač zcepeněl před několika měsíci.
„ÍHAHAHAHA,“ zaržála rozkládající se koňská hlava.
Jack strhnul ze stěny kulovnici a začal páskovat zásobník třesoucími se prsty.

Někdy stačí málo. Ithunn Snapeová si v mudlovské školce opatřila veš. Ale když z Ithunn přeskočila na Harryho, už to nebyla veš mudlovská, ale kouzelná, a ta na mudly nejde. Brzy se drbaly celé Bradavice. I špehové a zrádci, kteří kouzelné vši přinesli až na Ministerstvo. Zlatoslav Lockhart omdlel, když zpozoroval nákazu odolného parazita ve svých loknách. Dolores Umbridgeová okamžitě zařadila přirovnání o mudlech jako vších, co nechtějí odejít, do aktuálně vznikajícího letáku. Kingsley Pastorek zažíval jedno z nejšťastnějších období svého života. Byl to první úspěšný útok na totalitu, který ochromil veškeré dění a spojil všechny kouzelníky v jediném boji.

Nechala se přitáhnout a vší silou mu dupla na nohu. Pak přidala dobře mířenou facku. Dalším rychlým pohybem se vysmýkla ze sevření a odskočila mimo dosah.
"Ty... tys mě udeřila!?" s rukou na červené tváři zněl spíš zmateně, než pobouřeně.
"Jak jsem říkala, mám tu jenom lektvar proti bolehlavu," zopakovala klidně, jako by se nic předtím nestalo. Znovu mu podala lahvičku.
Tentokrát ji vzal, stále poněkud omráčeně.
Vypil ji a k Terezině překvapení se rozesmál.
"Stačilo říct ne, koči-nářko, nejsem bestie. Neužívám si, když se ženské perou."
Sedl si na přípravný stůl.
"Budu se s tebou muset trochu líp seznámit."

Jednou se Petr vracel domů. Při otevírání dveří uslyšel ránu. Mládě vlaštovky narazilo do skla a spadlo na zem. Po rychlé návštěvě veterináře (byl to jen otřes) si Petr vzal vlaštovku domů. Prý na zahojení bude potřeba pár dní.

Vlaštovka se brzy začala vzpamatovávat. Pomohlo pravidelné krmení a občasné opečování. Dařilo se jí letět pár metrů v kuse, ale delší lety jí dělaly problém.

Petr se bál aby si na něj vlaštovka moc nezvykla. Vlaštovky přece na zimu odlétají na jih. Pokud neodletí do týdne, už to nestihne včas. Také se ale bál že nezvládne dlouhý let.

Byl paralyzován.

Čekal.

Badatel bojoval, už od okamžiku, co se probudil a vybral si jméno. Bojoval se šílenstvím, temnotou, pokušením. S tušeným stínem minulosti.
Bitva většinou zuřila hluboko v podvědomí. Otevíraly se mu staré vzpomínky, nejdřív zřídkakdy, pak každým dnem. Zprvu vítal pocit, že někam patří, že se nevznáší v prázdnotě.
Pak si ale uvědomil, že se začíná ztrácet. Vzpomínky určují osobnost, byl Badatel, ale toho začínal potlačovat ten druhý.
Nechtěl to.
Zadusat ho do země...
Zrušit...
Zabít!
V posledním vzepětí vzdoru ho pohltilo vražedné šílenství.
Nemohl mu dát volný průběh. Nenechala ho. A stín byl příliš silný.
Badatel prohrál...
Beran otevřel oči.

„Šel za mnou sám, nijak jsem ho nelákal,“ hájil se mistr Qui-Gon Jinn.
„Ale pak jsi ho začal krmit,“ poukázal mistr Windu.
„Nechat ho o hladu by nebyl dobrý nápad,“ argumentoval Qui-Gon.
„Sám viděl jsem, že tvůj padawan pokousán byl,“ začal mistr Yoda.
„To bylo jen škrábnutí,“ zastal se svého mistra Obi-Wan.
„Přesto však Chrám vhodným místem pro norga není,“ pokračoval Yoda. „Mistru Mundimu to zvíře boty rozkousalo a v koutech po něm loužičky zůstávají.“
Na to neměl Qui-Gon žádný protiargument.
„Není měsíce, abychom nemuseli řešit takovéto problémy,“ povzdechl si mistr Windu. „A přitom to pořád dokola opakujeme: Žádná zvířata.“

The Beast never dies until you do, it never goes away. Sometimes it goes to sleep, and you don't see it for weeks, months, years even, but it's always there, waiting, ready to kick you while you're already down. Anything can wake it up, even just a memory or seeing or hearing or reading something that evokes the ghosts.
Just be positive and smile, people say. You're just lazy, people say.
They have the wrong idea. It's not sadness, it's not gloom. It's a mental paralysis, it's expending tremendous energy just to perform basic functions, and it's never really gone.