Vyznání v D dur

Momo usedl naproti Giulliettině oknu, do stínu košatého olivovníku. Hypnotizoval záclonku jejího pokojíku, jestli se snad dnes nepohne. Poté se chopil letité mandolíny. Pohladil struny jako kadeře milované ženy.
„Ach slunce mé… rozzářené…,“ zanotoval úvodní sloku vlastní písně tak, jak si ji nacvičil během pastvy. Kozám se milostná píseň líbila.
„Máš paže sličné… a rty hebké… Jedeš potvoro!“ Koza Rozálie přiběhla pozdravit svého pána. Laškovně ho trkla do ramene a zamečela na pozdrav.
„Hybaj zpátky do ohrady, mrcho nevděčná,“ sakroval svalovec.
„Slunce mé….“
„Méééé!“ přidala se Rozálka. Nechtěla se jen tak vzdát svého partu.
„Minkia! Jako duet jsem to nenapsal.“