Vodní příměří

Zapadající slunce prozáří baldachýn listí.
„Jako smaragdy v Udajpúru,“ protáhne líně Baghíra. „Jak mocný byl rádža, jak nádherný jeho dům a zahrady, jaké dary mu přiváželi ti, kdo si jej chtěli naklonit. Ach, kde jsou ti velbloudi okrášlení diamanty, koně ve vyšívaných čabrakách? Kde jsou tví bratříčci, Háthí, tak velcí a nádherní?“
„Odešli,“ smutně pokýve hlavou Moudrý, „dávno odešli.“
Do džungle padá noc. Po nebi, nepovšimnuta, pluje karavana mraků, obtěžkaných příslibem deště.
Měsíc se zhlíží v tůních Vaingangy, dokud jeho obraz neroztříští Velký Háthí, aby uhasil žízeň chladnou vodou. Střepy kreslí kolem odrazu jeho vznešené hlavy na hladině stříbrnou korunu.