Knihy džunglí

      Jedinec se pokoušel komunikovat. Chvilku vrčel, potom skřehotal, vzápětí syčel a pak zase troubil.
      „Řekl, že je žába," zamumlal Vlouk nejistě. Na obrazovce si vyvolal přehled místní fauny a zmateně hleděl na snímky tvorů zvaných žáby, od ropuch po pralesničky.
      Funkil nesouhlasil a ukázal na položku nadepsanou Člověk (inteligentní druh).
      „Vypadá tak," přisvědčil Vlouk. „Jen nám říkali, že zdejší kultura vyžaduje nošení oděvu vždy, nejen pro ochranu."
      „Nebyla by to první nepřesnost."
      „A pak se mi translátor už úplně zasekl. Zvuky jsou zjevně různé, ale ten křáp mi pořád opakuje stejnou větu."
      Přístroj překládal: „Jsme jedné krve, vy i já."

Poslední slova mohou být různá. Hrdinná, pronesená vojevůdci (těsně před prohranou bitvou), z dávných dob...

A vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se tohle všechno u nás událo.

...nebo o obyčejné budoucnosti...

"Hvězdy blednou," řekl Šedivý bratr a vtáhl jižní vítr. "Kde si vyhledáme doupě? Vždyť ode dneška půjdeme po nových stezkách."

...s ponaučením...

"Jste ještě mlád," pravil mu Athos, "a vaše trpké vzpomínky se časem změní ve vzpomínky sladké."

...ale já mám nejraději ta s nadějí...

"Neupozornil nás právě hrabě," namítla Valentina, "že veškera moudrost lidská obsažena ve dvou jen slovech?"
"Nu?"
"...čekat a doufat!"

Balú od začátku tušil, že učit lidské mládě Zákonům nebude jen tak. Lidé dospívají pomalu, ale bude ho muset učit nejen Vlčí, ale všechny Zákony.

Mauglí ovšem učením spíš proplouval než prospíval. Baghéra nakonec Balúovi poradil, ať Mauglímu dá při učení trochu samostatnosti: když na svou lehkomyslnost doplatí boulemi a pošramoceným sebevědomím, lépe si to zapamatuje. Balú nakonec, nerad, souhlasil.

Tak Mauglí zjistil, že vosí žihadlo pálí stejně jako včelí, že Ikkího ostny se v kůži rády lámou a pak svědí, jenže když chtěl ochutnat ta černá semínka...

PRÁSK

Ten pohlavek od Balúa si pamatoval celý život. Jablko smrti také.

Jean září, jsou tu všichni. Od biskupa po Gavroche. Thénardier chybí.
Avengers dorazili také v plném počtu.
Bálú a Ká tančí Skywalkerovým pro zábavu. Obi-Wan taktuje světelným mečem.
Pipin chce do záchranné stanice. Za Sauronem. Zbytek Společenstva (s rodinami) mu to rozmlouvá.
Popelčina víla píská utkání Zeměplochy proti Bradavicím.

"Brzy to přijde!" vzkazuje zdaleka Zmarchrob. Vztekle komusi ukopne lebku.

Přibíhá nahý Jack Sparrow. Za ním šílený mužíček s velkou bednou.
"Prevíte! Prej mínotaurus a kráva dojící rum! Opice v kostýmu! Zmetkové v hovězině! Prej, věrný pes! Vrať mi ženu a tuhle obří chlupatou bestii si nech!"
"Mňaúú," zní z bedny.

Zapadající slunce prozáří baldachýn listí.
„Jako smaragdy v Udajpúru,“ protáhne líně Baghíra. „Jak mocný byl rádža, jak nádherný jeho dům a zahrady, jaké dary mu přiváželi ti, kdo si jej chtěli naklonit. Ach, kde jsou ti velbloudi okrášlení diamanty, koně ve vyšívaných čabrakách? Kde jsou tví bratříčci, Háthí, tak velcí a nádherní?“
„Odešli,“ smutně pokýve hlavou Moudrý, „dávno odešli.“
Do džungle padá noc. Po nebi, nepovšimnuta, pluje karavana mraků, obtěžkaných příslibem deště.
Měsíc se zhlíží v tůních Vaingangy, dokud jeho obraz neroztříští Velký Háthí, aby uhasil žízeň chladnou vodou. Střepy kreslí kolem odrazu jeho vznešené hlavy na hladině stříbrnou korunu.

Takové sucho, jaké vtrhlo ten rok do džungle, nepamatoval nikdo, dokonce ani Mlčenlivý.

Spalující vedro nejdřív zničilo stromy a trávu, potom dílem odehnalo a dílem pozabíjelo trávožravce, a pro něj zanechalo jen zubožené a vyhublé stíny.

K tomu všemu se ještě dnes při západu slunce ozval Mlčenlivý a nad celou džunglí rozhlásil Příměří. To mu na náladě nepřidalo. Lovit u řeky bylo jednodušší a zábavnější - při hukotu vody v peřejích nemusel být tak tichý a obratný.

Náhle si všiml jasného světla nad hasnoucím západním obzorem. Byl to on, nejzářivější, Šakal Měsíce.

Napajedlo počká. Dnešní noci nejdřív půjde zabít Strach.

Znovu.

Děcko odložilo košík stranou a prodralo se mezi vlčaty až k matce vlčici, aby se zahřálo. Přitulilo se a podivovalo se: „Vy máte velké uši! Vy máte velké oči! Vy máte velké zuby!“ Máma Vlčice si opřela mohutný šedý čumák o červený čepeček.

Ve vchodu do vlčí sluje se zaklínil obrovský chromý tygr.
„Dobrý den Šér Cháne, kampak, kam? Člověčí mládě je naše!“ řekl táta Vlk.

„Naskoč, škvrně, medvěd Bálú tě ponese! Kdepak bydlí babička? V chaloupce za lesem?“

Před chaloupkou stál myslivec Baldév: „Zrovna jsem tě šel hledat!“
Karkulka objala medvěda a poprosila: „Řekni vlkům, že už jsem doma!"

Seděl na břehu řeky, nad uloveným mladým buvolem, a zakusoval se do nejšťavnatějších kousků masa. Tady, na břehu Vajngangy bylo vždy dost kořisti, ale on byl poslední dobou čím dál nespokojenější. Nejvyšší čas změnit loviště. U Seoníských kopců jsou teď dřevorubci, to by mohla být alespoň zábava.

V křoví to zašramotilo a ozvalo se pokorné zakňučení.

"Co tu chceš, Tabakí. Dnes nemám náladu ani na tvoje pochlebování. A vůbec, nebaví mě to tu. Půjdu lovit jinam."

"Ale můj pane a vládce, podle Zákona přece při změně loviště musíte..."

"JÁ NEMUSÍM VŮBEC NIC! Ale budiž. Když chceš, můžeš Seoníské varovat sám."

Rudý květ tančí.
Tančí na hudbu skučení a vytí.
Dupe po čeniších, po hřbetech, praská do rytmu a zanechává za sebou stopu bolesti.
Bosá chodidla šustí na kameni Poradní skály, snědá kůže se rudě leskne. To Pán Rudého květu tančí se svým služebníkem.
A my musíme tančit s nimi.
Tančíme a zpíváme jim.
Ušetři své věrné, Pane Rudého květu!
Vyslyš prosbu Mrtvého vlka, Pane Rudého květu!
Co se ti leskne ve tváři, Pane? Je to pot?
Pane?
Bratříčku?
Dívali se dobře, ó vlci. Dobře se dívali.
Co měli v srdci?
Nezapomenou,
kvetli-li jednou a kvetli-li v noci,
hleď, Rudým květem...