Řeka rodu ženského

Měsíc nad řekou, ticho po pěšině, tma přikrývka krajiny. Z dálky se ozve pobrukování, v zatáčce zasvitnou žluté oči. Stvůra sjede z cesty, skryje se mezi keře u vody. Tma.
„Pojď sem,“ zapřede kdosi. Nocí se nese úsměv lovkyně.
Zašustí sukně, klapnou dvířka. Šuměním proudu se propletou tiché vzdechy a šeptaná slova, tlumený smích. Dva temné stíny se splétají v jednu bytost. Ulehne do trávy, v radostném očekávání na okamžik strne, pak ponoří se do zajíkavého rytmu.
„Řekni, co chceš,“ přikáže jedna.
„Tebe,“ vydechne druhá. „Prosím...“
„Hodná,“ sykne a poprvé té noci...
Řeka rodu ženského pokojně klokotá ozvěnou tajné vášně.