Z deníku zlomatky 35

Děti blinkají. Poměrně často a po věcech, po nichž byste to nečekali. Takže když odejdete na minutku pryč těsně po večeři sestávající z lipánka a vrátíte se k dítěti, které je obalené v bílém (nejen dítě, ale i hračky, polštáře a koberec), vaší první reakcí je lítost.
"Ty ses poblinkal? Chudinko moje!"
Pak naběhne, již notně vytrénovaný, čich a všechno je jinak.
"To nejsou blijatyky, kde je ten Sudocrem?!"
Dítě vzalo mazání na prdku, nabralo hrst, ochutnalo, zjistilo, že nechutná, opatlalo sebe a všechno kolem.
Co mě ale dojímá nejvíc je, že zavřelo, vrátilo a myslí si, že to nepoznám!