Souhrn: Skřivánek se půlroku po vplutí z domovského přístavu plaví v tropických mořích v Západních koloniích a Frances má za úkol dovést zajatý obchodní škuner do přístavu. Jednoduchý úkol se však nečekaně zkomplikuje.
Poznámka: Tento příběh je zcela fiktivní. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky zcela náhodná. Místopis je taktéž fiktivní. Za beta-read děkuji Veveričce.
Varování: Obsahuje násilí nejen na lidech a vulgarismy
Malý rychlý škuner uháněl na křídlech teplého, stálého pasátu po mírně zvlněné, perleťové hladině moře k severozápadu. Jmenoval se Anne-Marie, nesl šest šestiliberních děl a ještě předchozího dne patřil k nevelkému konvoji směřujícímu do Saint-Felix s nákladem tabáku, jemné bavlny a několika beden koření, především vanilky. Nyní však byl řádnou válečnou kořistí kapitána Williama Harrise z lodi Jeho Veličenstva Skřivánek a mířil do James Townu, kde budou vysazení zajatci a loď i její náklad odevzdané k ocenění. S trochou štěstí a vstřícností úředního šimla si posádka fregaty za ten úspěch přijde nejen na uznání, ale také na slušný obnos kořistného do kapsy.
Na zádi vedle Bena Harveyho, který se zkušeně zapíral do kormidelní páky, stála Frances Doylová oblečená kabátě s bílými klopami, který už nesl stopy nošení i bojů. Dlouhé ryšavé vlasy měla zapletené do pevného copu omotaného černou hedvábnou stuhou a na hlavě měla místo trojrohého klobouku s pentlí docela obyčejný námořnický slamák se širokou krempou. U paty křížového stěžně ležel její střapatý teriér a dřímal. Frances téměř potěšeně klouzala očima od vypnutých plachet až k západnímu obzoru. Přestože se rozednilo teprve před necelou hodinou, vzduch už byl těžký a vlhký, až se jí košile pod vrstvou sukna lepila na kůži. Dusné, lepkavé ovzduší jí však nedokázalo zkazit potěšení z toho, že jí bylo na Anne-Marie svěřené velení, i prostou radost z toho, jak škuner hladce klouže po hladině.
Anne-Marie byla skutečně pěkná, čilá loď, která ochotně reagovala na kormidlo. Frances odhadovala, že plují rychlostí alespoň devět uzlů a věřila, že by mohla plout i víc než deset. Nebylo však potřeba ji hnát a zbytečně riskovat plachty i takeláž. Obzvlášť když měla k ruce pouhých patnáct mužů a jednoho podporučíka.
„Snad z toho dusna ještě nebude nějaká bouřka, madam,“ pronesl do ticha Harvey u kormidla. Znali se už tak dlouho, že v té chvíli těsně před tím, než se ozve hlas zvonu a na palubu se vyhrnou noční spáči, se odvážil porušit přísné mlčení a vyslovit své myšlenky nahlas.
Frances ho nenapomenula. Vážila si Harveyho úsudku, a tak jen pokývala hlavou. Pohledem sklouzla k obloze na východě a potom k barometru u kompasnice. Ranní slunce halil matný opar, který v průběhu dne sliboval další déšť, ale stříbřitá hladina rtuti se od včerejšího večera ani nehnula. Harveyho obavy se pro tentokrát nenaplní.
Jen o pár minut později propadla poslední zrnka písku v přesýpacích hodinách, palubou škuneru se rozezněl zvon a Anne-Marie se probudila k životu. Do ranního ruchu, který by ve stejnou denní dobu zavládl na palubě Skřivánka, jehož posádku v plném stavu tvořilo víc než dvě stě duší, měl nástup dopolední směny daleko. Joe, který měl hlídku v koši, se spustil lanovím dolů, aby jeho úkol převzal Jim Welsh. Námořník hbitě vyšplhal vzhůru, ale když se usadil v koši, ještě zíval na celé kolo.
V otvoru palubního průlezu se objevila blonďatá hlava mladého pana Evanse. Po necelých čtyřech hodinách spánku chlapec vypadal trochu jako čerstvě vykulené kuře, ačkoliv za posledních pár měsíců se vytáhl do výšky tím zběsilým tempem, kterým rostou kluci v jeho věku. Uhrovitý obličej měl pomačkaný, a přestože už zvládl spořádat pořádnou porci sladké obilné kaše, v břiše mu hlasitě kručelo, a kdyby mohl, určitě by spal alespoň jednou tak dlouho nebo ještě déle. Ani slůvkem si však nepostěžoval a způsobně převzal hlídku. Ten tam byl ten ustrašený kluk, co div neomdléval závratí, když ho poslali na stěžeň a ztratil řeč pokaždé, když ho oslovil některý z vyšších důstojníků.
„Vyspal jste se?“ zeptala Frances, když mu předávala své místo vedle kormidelní páky.
Evans na krátký okamžik zaváhal s odpovědí, ale vzdálenost, která je dělila od přísné disciplíny a hierarchie, která panovala pod velením kapitána Harrise na palubě Skřivánka, nakonec převládla nad způsoby vštěpovanými rákoskou.
„Ne moc dobře, madam,“ připustil a hned se za ta slova zastyděl, když si uvědomil, že Frances byla na palubě celé předchozí odpoledne, večer i celou noc od chvíle, kdy velení Anne-Marie převzala. Provinile sklonil hlavu a tváře mu zčervenaly studem.
Frances ho však za tu nestoudnou prostořekost nepokárala. Navzdory dlouhým měsícům služby ten chlapec ještě nepoznal skutečné nepohodlí.
„Na to si zvyknete, Jacku,“ řekla jen.
„Vzbuďte mě v poledne, nebo pokud se bude dít cokoliv neobvyklého,“ dodala věcně a sešla do kajuty, aby se konečně také alespoň pár hodin prospala. Netroufla si nechat noční službu na malém Evansovi, ale za světla a s příznivým počasím si chlapec se škunerem jistě poradí.
Kapitánova kajuta na Anne-Marie nebyla ani zdaleka tak prostorná jako ta na palubě Skřivánka, ale přesto představovala mnohem více osobního prostoru, než na jaký byla zvyklá. Na stole vedle lodního deníku psaného ještě rukou kapitána Fouriera, který měl v tu chvíli čest (a také smůlu) být hostem kapitána Harrise, stála miska s osychající ovesnou kaší. Teprve při tom pohledu si uvědomila, že naposledy jedla večer, a kromě únavy, kterou už skoro ani nevnímala, má také hlad. Svlékla kabát i vestu, odepla opasek s důstojnickou šavlí, přehodila je přes opěradlo židle a než se svalila do závěsného lůžka v koutě, rychle do sebe kaši naházela. Usnula téměř okamžitě.
Z hlubokého bezesného spánku ji probudilo nemilosrdné zatřesení. Zprudka se posadila a věnovala mladému Evansovi natolik nevraživý pohled, že kdyby ten nešťastník mohl, nejraději by se na místě propadl k balastu kýlu. Byl přesvědčený, že ho Frances za to probuzení docela určitě stáhne z kůže zaživa a potom ho přitluče ke stěžni tesařovou palicí. Přesto v sobě našel dost odvahy, aby promluvil. Ostatně rozkaz zněl, že ji má vzbudit, kdyby se dělo cokoliv zvláštního.
„Prosím za prominutí, madam, ale Jim Welsh hlásí loď pár mil západně a říká, že se mu to nějak nezdá,“ oznámil. Hlas se mu nezachvěl a pomalu nacházel ztracenou půdu pod nohama.
S těmi slovy se Frances definitivně probrala. Vstala s obvyklou svižnou energií, popadla do ruky dalekohled, nezdržovala se oblékáním a vyšla za panem Evansem na palubu bosa, jen v košili a kalhotách. Knoflíky pod koleny nechala nedbale rozepnuté.
Co se Jimu Welshovi nezdálo, bylo zjevné vzápětí. Přestože panovalo vcelku vlídné počasí a vál stálý pasát, malá briga se pohybovala zvláštně trhaně a s takovou námahou, že se zdálo, že téměř stojí na místě. Chybělo jí několik plachet a povážlivě se nakláněla k levoboku. Na její palubě zahlédla hrstku mužů a snad jednoho důstojníka, ale na ovládání lodi v tak zbídačeném stavu měl zoufale málo rukou.
„Pane, Evansi, vyhlaste poplach. Všichni muži na palubu! A zamiřte přímo k ní!“ zavelela pohotově. Ať už tu nebohou loď potkalo cokoliv, rozhodně byla v nouzi. Bylo jejich povinností poskytnout její posádce pomoc, pokud to bude jen trochu v jejich silách.
Briga se jmenovala Amelie. Ve strhané tváři mladého důstojníka se objevila viditelná úleva, když na zádi blížícího se škuneru uviděl vlát královskou vlajku.
„Díky Bohu! Už jsme se báli, že se vrací ti zpropadení piráti!“ zvolal, když se Anne-Marie přiblížila takřka na dosah.
„Co se stalo?“ houkla Frances přes pruh moře, který je od těžce poškozené brigy dělil, když se představili. Než se k brize přiblížili, poslala Frances plavčíka pro vestu, kabát i punčochy, takže v tu chvíli stála u brlení navlečená v uniformě a po krku jí stékal pot. Ujistila nebohého pana Plummera, prvního důstojníka Amelie, že jim od nich nehrozí žádné nebezpečí a naopak nabízejí pomoc.
Mladý muž vypověděl, že pluli do James Townu s nákladem sukna a mouky. Byli na moři už skoro deset týdnů, zdržely je ty zatracené rovníkové tišiny, a začala jim docházet voda. Kapitán Cocker doufal, že u některého z ostrovů doplní zásoby a dal změnit kurz, když narazili na houf dělových člunů. Tak tak se jim podařilo s těžkými ztrátami vyváznout. Kapitána zabila utržená kladka. Teprve později Plummer zjistil, že je jeden z těch mizerů zle zasáhl pod čarou ponoru. Pokusili se díru ucpat plachtovinou, ale briga nepřestávala nabírat vodu.
„Máte tesaře? Našeho zabili, hajzlové zasraný, a mám málo lidí,“ zeptal se s prosbou v očích.
Frances přikývla. Pravdou bylo, že Preston byl jen jedním z tesařových pomocníků, ale byl to šikovný chlapík, který si se dřevem i lodí dobře rozuměl. Předala velení na palubě Anne-Marie Evansovi, nechala spustit malou jolu a s Prestonem se přeplavila k Amelii. Když stoupala na palubu, cítila, jak její trup sténá a úpí a slyšela podivně pomalé skřípění lodních pump.
Pan Plummer je zavedl do nákladového prostoru v podpalubí.
To, co viděli, však dalece přesahovalo jejich nejhorší představy. Preston si brigu důkladně prohlédl, ale po nekonečně dlouhé chvíli tíživého mlčení zavrtěl hlavou. Stál po pás ve vodě a tvářil se zkroušeně.
„Je mi líto, s tímhle nic nesvedu… Možná kdyby tu byl pan MacLeod a měli jsme víc lidí...“ pronesl skoro provinile. Potom se podíval na pana Plummera, zarputile stiskl rty a nakonec vyslovil to, čeho se Frances obávala už ve chvíli, kdy se poprvé dotkla boku brigy.
„Ta loď půjde ke dnu.“
„Co kdybychom se pokusili přeložit nepoškozený náklad na Anne-Marie a ty promočené pytle s moukou hodili přes palubu?“ snažila Frances v zoufalé situaci najít alespoň ždibec naděje.
Odpovědí jí bylo Prestonovo výmluvné mlčení. Pan Plummer se zdrceně opřel o příkré schůdky na palubu a dlaní si urputně mnul čelo zbrázděné hlubokými vráskami. Frances horečně přemýšlela.
„Prestone, kolik máme času?“
Lodník jen pokrčil rameny.
„Když pošleme ještě pár našich k pumpám, snad pár hodin.“
Frances stiskla rty. Ještě na konci ranní hlídky cítila prostou radost z větru v napnutých plachtách, z rychlého, dobře ovladatelného škuneru a nekonečně volného prostoru kolem, a teď na její ramena padlo rozhodnutí o životech a osudu pěti lidí, které nikdy před tím nepotkala a kteří přísně vzato ani nespadali pod její pravomoc. Jejím úkolem bylo dovést Anne-Marie bezpečně do přístavu. Nemohla však ty nešťastníky ponechat jejich osudu. Nedokázala by se pak podívat sama sobě do očí. A bylo potřeba se rozhodnout rychle.
„Dobrá. Prestone, sedněte do joly a přivezte ještě pět našich.“
Potom se obrátila na zničeného důstojníka.
„Pane Plummere, slyšel jste?“
Mladý důstojník přikývl, ale neřekl nic.
O půl druhé hodiny později zmizela v palubním jícnu poslední role sukna zabalená ve voskovaném plátně, kterou se odvážili z nebohé Amelie přeložit, než se jim začala pod nohama povážlivě naklánět. Pan Plummer se svými lidmi přešli na palubu Anne-Marie s prázdnými výrazy. Za sebou nechávali na pospas moři svou loď a s ní i své živobytí.
Mladý Evans celý výjev sledoval zaujatým pohledem a ve své nezkušenosti si plně neuvědomoval tíživost celé situace, dokud k němu Frances nepřišla.
„Pane Evansi, ubytujete naše hosty. Dejte jim najíst a nechte je odpočinout.“
Chlapec přitakal po námořnickém způsobu. Než však odkvačil, Frances se k němu naklonila a docela potichu, aby ji slyšel jen on, pokračovala:
„Ti lidé právě přišli o všechno. Buďte k nim laskavý. A raději moc nemluvte.“
Jack Evans zaraženě přikývl. Frances ho chvíli sledovala, než svou pozornost obrátila k Harveymu, který se ujal svého místa u kormidla. Nenařídila však vrátit se na původní kurz. Měli v revíru škodnou. Navzdory svému úkolu cítila silnou povinnost zjistit, kde má hnízdo.
Anne-Marie spustila kotvy po boku Skřivánka na rejdě jamestownského přístavu víc než týden od setkání s nešťastnou Amelií. Přivítalo ji radostné volání spoluplavců nakloněných přes brlení, než je bocman Ludlow rázně rozehnal, aby si šli po své práci. Za radostí ze shledání však probleskovaly i tázavé pohledy. Co Anne-Marie zdrželo? Škuner byl ze své podstaty i se svým nákladem rychlejší než větší a těžší fregata. Všichni očekávali, že do přístavu dorazí jako první. A když ho v přístavu nenašli, panovalo na palubě Skřivánka sotva patrné, a přece všudypřítomné znepokojení.
„Už jsme se báli, že budeme muset vyplout bez vás,“ zvolal Tom Martin s upřímnou úlevou, když Frances vystoupila z joly a hbitě vyšplhala přes bok Skřivánka na palubu.
Za ní se pustil Ben Harvey. V náručí nesl jejího teriéra. Bonny blýskal bělmem, olizoval si pysky a ocas měl svěšený. Sotva se námořník dotkl paluby, vyskočil mu z náruče tak prudce, až Harvey přešlápl, aby neztratil rovnováhu. Sotva se pes tlapami dotkl dubových fošen, oklepal se a tvářil se, jako by se ho ten potupný manévr vůbec netýkal.
„Tu radost bych ti nemohla udělat, Tome,“ odpověděla pohotově s nádechem přátelského špičkování, ale vzápětí mnohem vážněji dodala:
„Kde je kapitán?“
Tomovi zamrzl úsměv na rtech. Z výrazu ve Francesině tváře četl, že za zdržením jistě stálo něco závažnějšího než rozmary počasí. Než však stačil odpovědět, ozval se mu za zády kapitánův odměřený hlas.
„Doylová, do mé kajuty. Hned, prosím.“
Frances zcela samozřejmě přitakala. Než vykročila za kapitánem, zachytila Tomův pohled. Byla v něm směsice povzbuzení a nevyřčených otázek. Věděl, že důvod opožděného shledání se jako první důstojník jistě brzy dozví. Ať už od Frances, nebo od kapitána.
Jakmile dveře kapitánovy kajuty zaklaply, přešel kapitán Harris ke stolu. Ve strohé tváři měl špatně čitelný výraz a prsty poklepával o leštěnou desku, na které ležel úhledný štos papírů, lodního deníku a dalších dokumentů.
Frances překonala těch několik kroků, které ji od stolu dělilo, a položila na něj lodní deník Anne-Marie, kam ještě brzy ráno doplňovala poslední zápis. Věděla, že kapitán Harris bude trvat na podrobném hlášení.
„Očekával jsem, že připlujete už před třemi, nejvýš dvěma dny. Jaký byl důvod toho zdržení?“ prolomil ticho kapitán Harris otázkou.
Frances stála před stolem rovná jako svíce a sledovala kapitána upřeným pohledem a snažila se odhadnout jeho rozpoložení. V každém případě za půl roku služby pod Harrisovým velením poznala, že kapitán nemá rád zbytečné průtahy a vytáčky. Stejně jako před ním její otec. Zprávu, že pouhý půlden od chvíle, kdy se cesty Skřivánka a Anne-Marie rozdělily, se setkali s těžce poškozenou Amelií a přibrali na palubu pana Plummera a čtyři námořníky, oznámila stejným přísně služebním tónem, jako kdyby mluvila o změnách větru a počasí. Uváděla pouze stručná fakta. Brigu nebylo možné zachránit. Nezaváhala ani, když kapitánovi sdělovala, že poté zamířila směrem, který udal pan Plummer jako nejpravděpodobnější cíl dělových člunů, které Amelii napadly. Věděla, že překročila svou pravomoc, ale zjištění, že na Svaté Markétě za posledních pár měsíců vyrostla nevelká, ale zjevně dobře vyzbrojená pobřežní pevnůstka, považovala za mnohem závažnější skutečnost, než její přečin proti rozkazu dovést kořist bezpečně a bez zbytečného prodlení do přístavu.
Když domluvila, zavládlo v kajutě na krátký okamžik ticho. Z paluby se ozývalo skřípění pískovce a pemzy po dubových fošnách a nezaměnitelný hlas bocmana Ludlowa, který popoháněl lodníky do práce. Kapitán Harris stál za stolem a na čele se mu rýsovala zachmuřená vráska. Teprve ve chvíli, kdy se mlčení stávalo nesnesitelným, kapitán promluvil.
„Doylová, uvědomujete si, jak byl ten váš kousek riskantní?“
Nezvedl hlas. Ve skutečnosti mluvil docela tiše s vědomím člověka, že ani kapitánova kajuta neposkytuje dokonalé soukromí a na lodi se vždycky najde víc než pár zvědavých uší.
„Ano, pane.“
Jakákoliv jiná odpověď na tu zcela oprávněnou výtku nepřicházela v úvahu. Přesto Frances před kapitánem ani na okamžik neuhnula pohledem a celým svým postojem dávala najevo, že si za svým rozhodnutím stojí. A rozhodla by se tak zas.
Kapitán napjatě stiskl a napnul prsty.
„U všech čertů, Doylová, s patnácti muži! S dvaceti, když počítám i ty nešťastníky z Amelie. Mohli vás rozstřílet na třísky! Mohli vás zajmout!“
„Ale nezajali. A teď o nich víme,“ odpověděla Frances pevně.
Byla to do nebe volající drzost a jistě by se našli kapitáni, kteří by za ni mladého poručíka tvrdě pokárali a odkázali ho do patřičných mezí. William Harris však při vší své přísnosti dokázal odlišit nabubřelou namyšlenost některých mladíků od spravedlivého hájení vlastních rozhodnutí. To první nesnesl. Pevnost v postojích však dokázal v duchu ocenit stejně jako získané informace, byť provedení by mnozí považovali za příliš nezodpovědné a svévolné. Bylo však nutné, aby se informace, které Frances Doylová přinesla, dostaly k jeho nadřízeným. Ti rozhodnou, jak s nimi naloží.
„Vyřídilku si schovejte pro admirála, Doylová.“
„Pane?“ Frances nedokázala zcela skrýt zmatení.
„Slyšela jste dobře. Odpoledne mám schůzku s admirálem Farrelem v domě guvernéra. Doprovodíte mne a všechno mu povíte sama. Když máte odvahu pouštět se do nebezpečných kousků, jistě máte odvahu čelit i důsledkům svých rozhodnutí.“
Frances poněkud strnule přitakala. Námitky nepřicházely v úvahu a kapitánovy výtky byly zcela oprávněné. Trpce si uvědomovala, že za svévolné riskování ji nejspíš čeká horší trest než pouhé pokárání od kapitána. Přesto svého rozhodnutí pustit se po stopě dělových člunů nelitovala.
Setkání s admirálem v domě guvernéra Frances naplňovalo větší nervozitou, než si vůbec připouštěla. Z truhly vytáhla kabát slavnostní uniformy, který po návratu na Skřivánka odkoupila z pozůstalosti po svém předchůdci a starém kamarádovi Jonathanu Dudleym, a pár čistých bílých punčoch. S urputnou důsledností kartáčovala tmavé sukno, aby na něm nezůstalo ani sebemenší smítko. Kolem krku si pevně uvázala hedvábný černý šátek, zakončila ho úhledným uzlem a navlékla se do kabátu. V ramenou jí příliš neseděl, ale přece jen působil lepším dojmem než její stará zašívaná uniforma.
Tom jí podal trojrohý klobouk k s pentlí.
„Admirál Farrel je spravedlivý velitel,“ řekl a povzbudivě jí stiskl rameno.
Frances krátce přikývla a nasadila si klobouk na hlavu. Věděla to. Při jejich prvním setkání ji jako ženu mohl vysadit na břeh, předat nebližšímu soudci a nechat ji s hanbou vystavit na pranýři. Neudělal to. Naposledy zkontrolovala, jestli má všechny knoflíky správně zapnuté. Napůl nepřítomně pohladila Bonnyho po hrubé srsti na krku a poslala ho na místo.
Teriér poslušně zalezl pod stůl a stočil se do klubíčka po židlí, na které obvykle sedávala. Vousatou mordu si položil na před ní tlapy.
Zachytila potměšilý pohled Charlese Lindsaye, který na krátkou chvíli zvedl hlavu od šachové partie, kterou vedl s novým velitelem námořních pěšáků poručíkem Johnem Napierem. Druhý důstojník měl rty zkřivené v napjatém úsměšku. Nahlas však neřekl nic. Obrátil se zpět k šachovnici a vybídl svého soupeře ke hře.
Frances vyšla z důstojnické jídelny. Kapitán Harris už čekal na palubě připravený nastoupit do člunu. Sjel Frances hodnotícím pohledem od pentle na klobouku až po kovové přezky na střevících a potom sešplhal do člunu. Frances ho následovala.
Cesta ve člunu k nábřeží probíhala v naprostém mlčení, stejně jako cesta přes město k domu guvernéra. Kapitán Harris odměřoval prašné ulice rázným svižným rokem a Frances se uctivě držela přesně na krok za ním. Panovalo dusné vedro. Obloha byla zakalená oparem. Propocený naškrobený límec košile ji protivně škrábal na krku.
Halekání trhovců se slévalo v jednolité hučení a pach ryb a masa ve všudypřítomném vlhku dráždil takřka k zalknutí. Kozí a vepřové kýty i stažená těla místní drobné zvěřiny od velkých hlodavců po leguány, zavěšená u stánku jednoho z mnoha místních farmářů, pokrývala hejna bzučících much. Kolem slídila dvojice malých pouličních vořechů, dokud je snědý chlapík s rysy míšence s křikem nezahnal.
Prodrali se davem na otročím trhu. Tělnatý pán v bohatě vyšívané vestě i kabátě a šedivé, úhledně natočené paruce se právě s vyvolávačem handrkoval o cenu vysokého černocha. Muž byl zakrytý jen kusem hadru omotaným kolem pasu, jinak byl skoro úplně nahý. Z tváře tmavé jako ebenové dřevo svítila bělma a prázdný pohled člověka násilím vyrvaného z kořenů a zlomeného bitím holí i dlouhým strádáním v podpalubí otrokářské bárky.
Frances tomu výjevu věnovala jen prchavou pozornost, než splynul s mumrajem životem kypícího města. Natáhla krok, aby srovnala chůzi s kapitánem.
Dům guvernéra byla honosná bílá vila stojící na vyvýšenině na kraji města. Obklopovala ji zahrada plná palem, tropických stromů a keřů. Z jejich korun se ozýval výrazný křik hejna zelených papoušků, které do zahrady přilákalo množství dozrávajícího ovoce. Odpolední parno se v těžkých soukenných kabátech stávalo takřka nesnesitelným. Střevíce skřípaly na cestě vysypané bílým pískem. Tmavý lokaj v bílé paruce a zelené livreji je uvedl do prostorného salónu.
Netrvalo dlouho a objevil se admirál Farrel osobně. Vyzval kapitána Harrise, aby ho následoval do jeho pracovny, kterou mu guvernér Ashbridge laskavě poskytl k užívání, když pobýval ve James Townu.
Frances Doylové admirál věnoval jen krátký neurčitý pohled a kapitán jí gestem naznačil, aby počkala. Zůstala stát v salónu jako socha s rukama založenýma za zády. Chvíli se rozhlížela po té prostorné místnosti, kterou vedle obrazů zdobilo množství artefaktů z nejrůznějších koutů světa. Guvernér Ashbridge byl vášnivým sběratelem všeho jen trochu exotického nebo starožitného, ale jako mnoho lidí jeho postavení měl zoufale špatný vkus, takže v hale vedle sebe stála vysoká orientální váza z malovaného porcelánu a mramorová socha spoře oděné ženy s amforou. Mezi obrazy na zdech visely zvířecí kůže a další trofeje. Celý prostor doslova křičel po pozornosti a zároveň ji tříštil na padrť, jako by se guvernér pokusil do salónu vměstnat artefakty, původně určené pro mnohem prostornější sídlo. Čalouněná pohovka pod hlavou nosorožce působila takřka nepřístupným dojmem.
Začala pomalu přecházet sem a tam a snažila se mysl soustředit na ornamenty bohatého koberce, když se objevil admirálův sekretář a značně upjatým hlasem oznámil, že admirál poručíka přijme.
Admirál Farrel stál za stolem, který pokrývalo množství nejrůznějších listin, dopisů a dokumentů určených prostudování či odpovědi, když poručík Frances Doylová do pracovny vstoupila. Zůstala stát na několik kroků od stolu, vypjala se do pozoru a naprosto způsobně ohlásila svou přítomnost. Admirál si ji změřil zkoumavým pohledem.
Kapitán Harris ho již zběžně informoval o důvodech, proč ho na smluvenou schůzku doprovází jeho třetí důstojník. Správně odhadl, že admirál bude chtít vše slyšet přímo z jejích úst. A tak tu stála zcela nehybná s kamenným výrazem ve zjizvené tváři a v pečlivě vykartáčované uniformě, která byla původně šitá pro někoho jiného. Sledovala ho inteligentníma očima, aniž by na sobě dala znát byť jen náznak nervozity. Od jejich prvního (a posledního) setkání na konci podzimu se příliš nezměnila. Jen ten uštvaný, nezdravý výraz člověka, který si prošel těžkými časy, zmizel. Služba jí šla viditelně k duhu.
„Prý pro mne máte nějaké informace, poručíku,“ vyzval ji.
Přitakala.
„Nuže?“
Věcně, bez příkras a zbytečných slov popsala, jak dostala za úkol dovést Anne-Marii do James Townu a potkali obchodní brigu v nouzi. Admirál Farrel ji nepřerušoval. Nechal ji mluvit, dokud se sama nezastavila v momentě, kdy popsala, jak Amelie klesla ke dnu. Neušlo mu to krátké zaváhání.
„A dál? Co jste udělala potom?“ pobídl ji.
„Nařídila jsem změnit kurz přímo na sever,“ odpověděla stručně.
„Chtěla jste pronásledovat ty dělové čluny?“ zeptal se admirál Farrel a měřil si Frances Doylovou upřeným pohledem. Odpověděla pevně, aniž by uhnula očima.
„Ne. Měla jsem jen patnáct mužů a navíc těch pět z Amelie. Foukalo od severovýchodu. Nedostihli bychom je. Chtěla jsem zjistit, odkud vypluli. K Dračímu ostrovu to bylo pro tak malé čluny příliš daleko. Bylo zjevné, že musí mít kotviště, o kterém nevíme, někde blíž. Našli jsme ho na Svaté Markétě. Postavili si tam pěknou malou pobřežní pevnůstku. Kotví tam několik dělových člunů, kutrů a jedna šalupa. Pro větší loď není přímo pod tou pevnůstkou vhodné kotviště. Ale na druhé straně ostrova by fregata zakotvit mohla...“
Admirál Frances pozorně naslouchal, nepatrně pokyvoval hlavou a v duchu si snažil kreslit obraz ostrova, přístavu i pevnosti tak, jak ho popisovala. Po tom krátkém zaváhání, způsobeném snad obavami z jeho reakce, opět hovořila naprosto klidně.
Přešel ke stojanu s námořními mapami, jednu z nich sundal a donesl ji ke stolu, kde ji rozložil.
„Ukažte mi přesně, kde se ta pevnost nachází.“
Přelétla očima tenké černé linie a zabodla prst na jihozápadní pořeží Svaté Markéty.
„A ta pevnost? Děla? Její posádka?“ vyptával s živým zájmem.
Frances Doylová nakrčila čelo. Potom ho požádala o papír a brk.
„Nemohli jsme se pustit příliš blízko, ale mohu vám načrtnout vše, co jsme mohli vidět,“ odpověděla a za chvíli už hbitě črtala hrotem brku tenké inkoustové linie na kus papíru. Hotový nákres posunula blíž k admirálovi.
Ten jej opatrně zvedl, protože inkoust ještě nebyl zcela suchý, a dlouze si ho prohlížel. Nebylo to žádné umělecké dílo. Rukopis stejně jako kresba Frances Doylové byly přesně takové, jaké by od ní člověk očekával. Strohé, hrubé, a přece dokonale přesné a přehledné. V duchu obdivoval její paměť na detaily terénu, tvar pobřeží i měření, které poblíž Svaté Markéty nechala provést.
Přísně vzato ji měl za ten svévolný a značně nebezpečný kousek důrazně potrestat. Jiný by to na jeho místě jistě udělal - obzvlášť ti z jeho kolegů, kteří lpěli na téměř slepé poslušnosti a vyžívali se v dokonale sehraných manévrech – a byl si naprosto jistý, že kapitán Harris už jí své řekl. Od čerstvých poručíků se neočekávalo, že beze svolení nebo dokonce proti vůli svého kapitána změní kurz a budou se pouštět do akcí na vlastní pěst. Ovšem informace, které přinesla, rozhodně nemohl považovat za neužitečné nebo dokonce zbytečné. Naopak.
„Doylová, vás mně byl čert dlužen,“ povzdechl si nahlas.
Odpovědí mu byl další chytrý pohled. Celým svým zjevem vypadala jako hubený, špatně živený kluk, a když otevřela ústa, mluvila přes veškerou snahu s tak výrazným přízvukem, že každému bylo hned jasné, že pochází od Clarevea, od Carricku nebo z nějaké jiné rybářské díry západně od Templemore, i kdyby neměla vlasy zrzavé jako liščí kožich.
I v případě, že by nebyla žena (ačkoliv bylo téměř nemožné o ní jako o ženě vůbec přemýšlet), byly by její vyhlídky na slibnou kariéru u námořnictva mizivé. Nepocházela z vlivné nebo zámožné rodiny, ani neměla známé na těch správných místech. Ale kdyby všichni ti naškrobení panáčci s významnými otci, strýčky a bratranci v parlamentu dokázali projevit alespoň polovinu jejího důvtipu a iniciativy, nebylo by námořnictvo takový zastaralý, zkostnatělý moloch. Bylo obtížné si to přiznat, ale Frances Doylová se mu navzdory vší své neukázněnosti a svéhlavosti zamlouvala.
„Uvědomujete si, jak moc jste riskovala?“ zeptal se, a z té otázky zněl víc zájem než hrozba.
„Ano, pane,“ řekla, ale admirálu Farrelovi bylo jasné, že by se znovu rozhodla stejně.
„Měla jste zatracené štěstí. Snad se vás bude držet. A Doylová,“ admirál se krátce odmlčel a potom téměř pochvalným tónem dodal:
„Dobrá práce.“
Ještě téhož večera rozhodl admirál Farrel s guvernérem Ashbridgem, že pevnůstku na Svaté Markétě je nezbytné neprodleně zneškodnit. Protože se o její objevení zasloužil třetí důstojník ze Skřivánka, považoval admirál za správné, aby tím úkolem byla pověřena právě malá fregata. Zapečetěnou obálku s rozkazy nechal doručit po svém sekretáři hned ráno. Nejraději by dal kapitánu Harrisovi v přípravě plánu zcela volnou ruku, ovšem guvernér, který býval dobrý přítel nebožtíka starého pana Lindsaye, trval na tom, že by jeho mladší syn - ten jistě slibný, mladý muž - měl dostat příležitost ukázat se v bojové akci.
Harris seděl za stolem ve své kajutě, před sebou měl postavený šálek silné kávy a na talíři nedojedenou topinku s vejcem a kabonil nad rozkazy tvář. To, že má v úmyslu ho pověřit útokem na Svatou Markétu, mu admirál Farrel sdělil už během jejich schůzky. Chtěl ten úkol přidělit panu Martinovi. První důstojník byl spolehlivý, mezi ostatními důstojníky oblíbený a mužstvo ho zcela přirozeně respektovalo. Spolu s Frances Doylovou, která měla nejlepší povědomí o pobřežní pevnůstce a její obraně, tvořili dobře sehraný tandem.
Ovšem požadavek guvernéra jeho plán smetl jako domeček z karet. Charles Lindsay nepatřil k důstojníkům, které by si sám vybral, pokud by měl jinou možnost. Jistě nebyl špatný námořník, své povinnosti plnil, ale na mužstvo byl často až příliš tvrdý. Lodníci ho poslouchali víc ze strachu, aby si nevysloužili trest, než z oddanosti. S ostatními důstojníky nikdy nepřekročil hranici přísně formální zdvořilosti, s výjimkou poručíka námořních pěšáků Napiera, a William Harris měl stále v živé paměti jeho reakci na zjištění skutečné totožnosti třetího důstojníka. Zdálo se ale, že od doby, co před půl rokem vypluli ze Summertonu, se vztahy v důstojnické jídelně stabilizovaly.
Harris složil list, schoval ho do zásuvky a dlouze upil kávy. V hlavě se mu začínaly rýsovat hrubé rysy plánu. Odložil prázdný šálek a poslal námořního pěšáka, který stál na stráži, aby v důstojnické jídelně vzkázal, že o třetím zvonu dopolední hlídky očekává přítomnost všech důstojníků včetně pana Wilkinse, poručíka Napiera a služebně starších podporučíků ve své kajutě.
Když se všichni sešli, působila jídelna na zádi značně přeplněným dojmem. Důstojníci se tísnili kolem stolu. Čtveřice podporučíků seděla nepřirozeně strnule a všichni do jednoho měli ve tvářích výraz napjatého očekávání, ale neodvážili se ani hlesnout.
Kapitán Harris přešel rovnou k věci. Nazítří s odpoledním odlivem zvednou kotvy a vyplují ke Svaté Markétě, kde zneškodní pobřežní pevnůstku i čluny a šalupu v přilehlém kotvišti. Dvě skupiny provedou rychlý noční útok na pevnost. První skupina pod vedením pana Lindsaye upoutá pozornost, zatímco druhý oddíl vedený Frances Doylovou (která bude celé akci velet) bude mít za úkol pevnost dobýt a zneškodnit dělostřelecké baterie, aby Skřivánek mohl bezpečně odříznout a zničit dělové čluny v kotvišti.
Pan Lindsay se napřímil a sotva se kapitán Harris odmlčel, troufale se ujmul slova.
„Při vší úctě, pane, smím znát důvod, proč bude útoku velet třetí důstojník?“ zeptal se se zvláštním důrazem na slovo „třetí“, aby dal jasně najevo své pohoršení nad tím, že velení nebylo svěřeno jemu jakožto služebně staršímu.
Frances nepatrně přimhouřila oči, zaměřila pohled na kapitána.
Kapitán Harris stáhl rty do tenké, strohé linky. Očekával, že pan Lindsay nebude s rozdělením povinností spokojený. Neměl však v úmyslu podlehnout jeho námitkám a své rozhodnutí měnit.
„Protože jsem tak rozhodl, pane Lindsayi,“ odpověděl. Tón jeho hlasu nepřipouštěl další připomínky. Porada byla u konce. Zbývalo jen připravit loď k vyplutí.
Skřivánek se kolébal na mírně zčeřené hladině. Navzdory tomu, že se na cestě z James Townu musel probít proti vytrvalému pasátu, měl za sebou poklidnou, příjemnou plavbu a nyní téměř stál s džunglí porostlým ostrovem na dohled. Slunce se už sklánělo k západu a celý západní obzor doslova hořel. Cáry červánků, přecházející z nachové a karmínové těsně nad horizontem do měkce růžovooranžové a zlaté, slibovaly pro další dny jasnou oblohu. Na palubě fregaty probíhaly poslední přípravy předtím, než překoná posledních pár mil, které ji od Svaté Markéty dělily a na vodu se spustí čluny s námořními pěšáky, zkušenými námořníky a dobrovolníky, kteří se přihlásili, že se nočního výsadku zúčastní.
Zbrojíř a jeho pomocníci brousili tesáky. Námořní pěšáci v červených kabátech chystali prachové náboje a kontrolovali muškety.
Frances ze své truhly vyndala pistoli, kule a prachovnici. Zkontrolovala, jestli prach nenavlhl. Potom pistoli nabila a schovala ji pod kabát za opasek. Šavli nechala u zbrojíře přebrousit. Bonny sledoval její počínání s narůstajícím neklidem. Pobíhal okolo a tiše pokňourával.
„Ty s námi nepůjdeš, kamaráde,“ zavrtěla Frances hlavou a polaskala psa po hrubé srsti, než ho poslala na místo. Teriér se jen neochotně odloudal pod stůl, ale nepřestával po Frances loupat okem, až mu bylo vidět bělmo.
Tom jí stiskl ruku.
„Nešetři je.“
Frances stisk pevně opětovala a téměř potměšile se ušklíbla.
Pan Lindsay si takřka zálibně prohlížel pár vlastních pistolí. Rozhodně to byly vskutku krásné kousky s pažbami zdobenými kováním a jemnou rytinou. Stály ho celé jmění a rád se jimi chlubil, když se v jednotvárných dnech během dlouhé plavby přes oceán důstojníci sešli na palubě, aby poměřili své střelecké umění.
Z paluby se ozval kapitánův hlas následovaný hlasem pana Wilkinse a bocmanových pomocníků. Fregata nabrala vítr do plachet, zhoupla se na vlnách a dala do rozvážného pohybu. Bocman Ludlow se skupinou dobrovolníků tvořenou především starými spoluplavci, kteří na Skřivánkovi sloužili už za minulé války pod kapitánem Doylem, čekali na palubě. Byli ozbrojení tesáky, noži i sekerami. Nesourodý houf mužů od mladíků po šedivé hlavy, ale všichni do jednoho zkušení námořníci a zuřiví rváči, pokud došlo na boj muže proti muži. Za roky bojů už byli ostřílení a jen tak něčeho se nezalekli. Mladý pan Evans, který se také přihlásil jako dobrovolník, vedle nich působil téměř nepatřičným dojmem dítěte, které si chce hrát na vojáčky.
„Je čas, pane Lindsayi,“ řekla Frances stroze k druhému důstojníkovi. Nasadila si klobouk a zamířila z jídelny na palubu. Pan Lindsay ji beze slova následoval. Stále nepřekousl tu potupu, že kapitán velení výsadku svěřil jí, zatímco on dostal za úkol dělat pouhou vějičku.
Na západním obzoru ještě dělil linii mořské hladiny od oblohy naoranžovělý pruh skomírajícího dne, ale fregata už tonula ve tmě. Kapitán Harris nařídil zhasnout všechny lucerny na palubě i ve velké kajutě na zádi, aby je ani sebemenší záblesk světla neprozradil. Byla jasná noc. Srpek měsíce nezakrýval ani opar, ani cíp oblačnosti. Muži pod velením Frances Doylové a pana Lindsaye v tichosti nastoupili do člunů. Pak se ozvalo jediné, krátké: „Odrazit!“ a vesla se zanořila do černé hladiny.
Frances seděla vedle Bena Harveyho, který se zapíral do kormidelní páky. Námořníci se s mlčenlivou zarputilostí opírali do vesel. Mezi nimi seděli námořní pěšáci. Bílé popruhy na červených kabátcích svítily do tmy.
Frances se ohlédla po ostatních člunech. Kutr se držel v jejich kýlové brázdě. Jack Evans seděl na zádi, celý napjatý a dychtivý ve své chlapecké nevědomosti. Už zažil boj lodě proti lodi, kdy podpalubím létají ostré dubové třísky, děla řvou a palubu halí hustý oblak dýmu, ale noční přepad pobřežní pevnosti, to bylo něco docela jiného.
Druhý člun pan Lindsay vedl s odstupem po jejich levici. Na přídi seděl Peter Vain, ve tváři klidné odhodlání. Už dávno nebyl tím chlapcem, který skučel s hlavou ve vědru při každém jen trochu větším větru.
Pravidelné záběry vesel namáhavě poháněly čluny přes tmavou zčeřenou hladinu k malé zátočině na opačné straně ostrova. Čluny přetížené množstvím lidí seděly nízko na hladině a pohybovaly se ztěžka. Čupřiny vln se lámaly o oblé boky a bělavá linka příboje na pobřeží se zvolna blížila. Konečně kýl prvního člunu zaskřípěl o písčité dno. A za ním další.
„Vylodit! A ticho na palubě!“ zavelela Frances tlumeně, ale zcela zřetelně, a první z námořních pěšáků se přehoupli přes bort člunu do mělké vody. Netrvalo dlouho a seržant už je řadil na břehu, zatímco námořníci pod vedením bocmana Ludlowa vytáhli čluny na břeh a přikryli je větvemi a palmovými listy, aby je skryli před nevítanými zraky.
„Tak tedy hodně štěstí, pane Lindsayi,“ řekla Frances k druhému důstojníkovi, který již shromáždil své muže, a napřáhla ruku v gestu smíru. Bylo na hony vzdálené důvěrnému přátelství, jaké panovalo mezi ní a Tomem Martinem, ale s vyhlídkou na boj šla vzájemná antipatie stranou. Pořád byli důstojníci a čekal je úkol. Lindsay na krátký okamžik zaváhal, ale nakonec ruku – byť zdráhavě – na oplátku stiskl.
Teprve ve skrytu lesního porostu nechala Frances rozsvítit lucerny, aby uzoučkou stezku vyšlapanou zdivočelými kozami, která je měla dovést k pevnosti, neztratili. Postupovali pomalu. Frances z paměti lovila vše, co si o terénu ostrova pamatovala. S Anne-Marie ho obeplula dvakrát, než nechala napnout plachty a uháněla, jak nejrychleji mohla, do James Townu. Na druhé straně ostrova stála na hraně nevysokého útesu pevnůstka. Nebyla nijak velká, ale směrem ke kotvišti a rybářské vesnici na pobřeží ji chránily pevné zdi a valy z šedého kamene, pokryté vrstvou silné omítky, a šestiliberní děla na bastionech. Směrem do vnitrozemí se však opevnění zdálo nedokončené. Frances odhadovala, že by pevnůstka mohla mít posádku pouhé stovky mužů. Pořád však mohla být tvrdým oříškem.
Pěšina se mírně svažovala v mělkém údolíčku. Jeho svahy pokrýval nepříliš hustý les, který však v noční tmě poskytoval dostatek ochrany. Z korun stromů a palem se ozývaly skřeky nočních tvorů, které snadno přehlušily kroky postupujícího oddílu. Postupovali ve dvojřadu. Frances šla první, po jejím boku mladý Evans a za nimi Ben Harvey a skupina námořníků. Celou skupinu za oddílem námořních pěšáků uzavíral bocman Ludlow. Nikdo se neodvážil ani hlesnout. Kromě Evanse tvořili skupinu zkušení muži, kteří velmi dobře věděli, že úspěch závisí na překvapení nic netušícího protivníka.
Mladý Evans strnule rázoval Frances po boku. Zpocenou dlaní svíral rukojeť své dýky, kterou měl u pasu, a srdce mu zběsile tlouklo, ale ani za nic na světě by nepřiznal, že má strach. Se staženými rty těkal očima po tmavých stínech lesa.
Zdálo se, že pochodují už celou věčnost, když mezi porostem probleskl otevřený prostor. Frances své muže gestem zastavila.
„Zhasnout lucerny!“
Ben Harvey zadusil plamen lojové svíčky v lucerně prsty, světlo s tlumeným zasyčeným zhaslo a další následovali jeho příkladu. Rozmístili se na samé hranici lesa ve skrytu hustého podrostu.
Evans se tiskl ke kmeni stromu a snažil se nemyslet na to, že ve vysokém podrostu jsou docela určitě schovaní odporní a jedovatí hadi a další ohavná havěť, která by mu mohla vlézt do střevíců nebo do nohavic, jak mu předchozího večera velmi barvitě vylíčil pan Beaumont. Vyplašeně sebou trhl při každém sebemenším šramotu.
„Jacku, nešijte sebou,“ zavrčela tlumeně Frances na kadeta. Sama dřepěla v podrostu skrčená skoro po ramena. Ve tváři měla klidný, téměř nezaujatý výraz, jako kdyby je od nedokončených hradeb pevnosti nedělil jen pás vymýcené džungle, ale seděli někde na palouku a pozorovali motýly - stejně jako naprostá většina námořníků.
„Nic vás neukousne. Nanejvýš tady starej Ludlow,“ dodala s dokonale kamennou tváří. Námořníci se nehlasně rozesmáli a do tmy zasvítily prořídlé řady zubů. Jack Evans si nebyl jistý, jestli si z něj jeho velitel právě utahuje nebo se ho snaží uklidnit, ale silou vůle se pokusil nehýbat a ani nepípnout.
Pozornost Frances Doylové se obrátila zpět k pevnůstce. Napočítala všeho všudy čtyři muže na stráži směrem k lesu. Hroty bodáků se leskly v slabém světle ubývajícího měsíce. Nepochybovala o tom, že na hradbách obrácených k moři stojí další. Vyčkávala. Signálem k útoku měl být povyk z pobřeží.
Oddíl pana Lindsaye postupoval podél pobřeží. Bez luceren, aby na sebe zbytečně neupozornili dřív, než to bude nutné. Kromě mušket a tesáků s sebou nesli i louče. Plán byl prostý. Způsobit v rybářské vesnici na břehu pod pevnůstkou zmatek. Zapálit pár člunů vytažených na břeh a upoutat tak pozornost posádky pevnosti natolik, aby druhá skupina mohla překonat nedokončené opevnění, vtrhnout do pevnosti a zatlouct děla. Peter Vain se držel těsně za druhým důstojníkem. Mládenec dávno nebyl čerstvě vykulené pískle a zažil už leccos – boje lodě proti lodi, bouře i nevyspání a dlouhé strážní služby, když Skřivánek na konci minulé války přišel v těžkém boji s Nemesis v jeden den o kapitána i prvního důstojníka a několik podporučíků. Poznal nepohodlí. Noční pobřežní akce se však účastnil poprvé. Cítil, jak mu srce v hrudi tluče vzrušením a nedočkavostí. Byla to příležitost, jak se ukázat a předvést, co v něm vězí. Ohlédl se po námořnících. V obličejích měli sveřepé výrazy.
O prvních domků a chatrčí už je dělilo sotva padesát yardů, když pan Lindsay zvedl ruku v gestu, kterým celý postup zastavil. Rozhlédl se po chatrčích i po pláži mírně se svažující k linii moře.
„Pane Vaine, vezměte polovinu mužů, zapálíte tamty čluny,“ řekl pan Lindsay stroze.
„Aye aye, pane,“ přitakal Peter zcela samozřejmě. Neubránil se však podvědomému nepříjemnému pocitu z Lindsayova upřeného pohledu. Rychle ho však zaplašil. Ne z úcty k panu Lindsayovi - byl sice jeho přímým nadřízeným, ale stále by pro něj příliš nečitelný – ale z pocitu zodpovědnosti a přátelství vůči těm, kteří na ně spoléhali.
Obrátil se k námořníkům a námořním pěšákům. Zhluboka se nadechl, aby zahnal závan nervozity.
„Jdeme na to, chlapi!“
Odpovědí mu bylo souhlasné zabručení.
„Zapalte louče!“ následoval rozkaz pana Lindsaye. Skrývání skončilo. Jen o několik okamžiků později se k chatrčím vyřítila zdánlivě neuspořádaná tlupa námořníků a vojáků se zapálenými pochodněmi v rukou a hurónským pokřikem. Jeden ze člunů vzplál jasným plamenem. Ve vesnici nastal chaos a ryk. Zuřivě ňafajícího podvraťáka, který se jal srdnatě bránit jednu z chatrčí, jeden z vojáků chladnokrevně přetáhl pažbou muškety. Zvíře s bolestným zavytím odletělo stranou, kde zůstalo nehybně ležet. Z jedné z chatrčí se ozývalo dětské vzlykání. Tesařův pomocník Preston se se dvěma nebo třemi dalšími námořníky s chladnou zarputilostí vrhli se sekerami na další čluny. Viděl, jak šla Amelia ke dnu, i zlomené výrazy ve tvářích těch, co vzali na palubu Anne-Marie, a neměl slitování.
Pak se do všeobecného chaosu a bezuzdného běsnění námořníků rozezněl kovový hlas zvonu z pevnosti. Bil na poplach. Vzápětí od pevnosti ozval bojový pokřik a na vyvýšeninu mezi kamennými hradbami a vesnicí se vyrojil houf obránců. Muškety zaštěkaly.
Pan Lindsay se snažil zformovat své muže. Skryli se za zbývající čluny, zdi rybářských domků i všelijaké harampádí. Námořní pěšáci odpověděli na střelbu obránců pevnosti vlastní salvou. Ve tváři pana Lindsaye se objevilo mírné uspokojení. Získali si jejich pozornost. Plán se vyvíjel dobře. Stačilo zůstat v relativním bezpečí mezi domky s rákosovými střechami, dráždit obránce pevnosti na vyvýšenině nad vsí palbou z mušket, ale zároveň příliš nevystrkovat nos a počkat, až Doylová odvede svůj díl práce.
V tom se na jednom z bastionů zableskl plamen a ozvala se ohlušující rána. Obránci se rozhodli s útočníky vypořádat pomocí děl. První koule jen neškodně rozryla písek na pláži. Druhá roztříštila jeden z proděravěných člunů na pláži. Lodník Preston a jeho druzi padli k zemi, aby nedělali terč, a rukama si zakrývali hlavy. Skupinka námořních pěšáků, které se podařilo proniknout nejblíže k pevnosti, se marně pokoušela trefit některého z dělostřelců. Bez úspěchu.
Lindsay cítil, jak mu buší srdce. Očima těkal od chatrčí k pevnosti a usilovně přemýšlel, co by měl podniknout dál. Kde je ta zatracená Doylová? Už měla být přece určitě dávno uvnitř. Nezdálo se však, že by pozornost obránců pevnosti byla roztříštěná. Aniž by si to uvědomoval, začínala se ho zmocňovat podivná panika. Na čele mu vyrazil pot. Netrpělivě si mnul vlhké dlaně. Třetí výstřel z děla rozryl půdu jen pár sáhů po jeho pravici. Vrhl se k zemi. Na tváři i pod prsty cítil vlhký písek. Skřípal mu mezi zuby. Pomalu se zvedl na kolena. V uších mu zvonilo a pískalo. Neslyšel ani nevnímal změnu. Bílá látka jeho nejlepších kalhot pod kolena byla celá zamazaná. Potom zavelel k ústupu.
„Pane, měli jsme udržet pozici, dokud poručík Doylová nedobude pevnost,“ ozval se odbojný hlas po jeho pravici. Byl to mladý Peter Vain. Nekrčil se u stěny chatrče, ale stál zpříma a hleděl Lindsayovi vzdorně do očí.
Lindsayi zkřivil tvář.
„Tady velím já, pane Vaine. A já říkám, že ustoupíme. Doylová šla nejspíš ke všem čertům!“ rozkřikl se Lindsayi na mladého podporučíka.
„Ale pane...“ hlesl Peter Vain. Byl však hrubě umlčený další salvou z mušket.
„Ještě slovo, pane Vaine, a nahlásím vás za neposlušnost!“ zasyčel vztekle Lindsay, když palba utichla. Popadl mladíka hrubě za rukáv a doslova ho vlekl pryč.
Minuty plynuly nekonečně pomalým tempem, když Ben Harvey náhle zpozorněl jako honicí pes, když zvětří liščí stopu. Od pobřeží se ozval hluk. Hradby pevnosti i nevysoká vyvýšenina, které ležely mezi nimi a vesnicí, ho tlumily, takže se zdál podivně zastřený a vzdálený. Nebylo však pochyb, že pan Lindsay se pustil do díla. Frances tasila šavli. Obrátila se ke svým mužům.
„Připravte se. Pane Evansi,“ oslovila chlapce, přikrčeného u kmenu stromu.
Kadet na ni pohlédl očima, ve kterých se mísila dychtivost se strachem.
„Držte se za Ludlowem. Bude tam pěkně horko. Nesnažte se hrát si na hrdinu a moc nevystrkujte nos. Ať vám ho ti mizerové neustřelí.“
Evans strnule přikývl. Bez hledu na to, jak moc se ve skutečnosti bál, nechtěl Frances Doylovou zklamat a nechtěl být v jejích očích zase to ustrašené děcko, co sundala ze stěžně, ačkoliv měl nepříjemně vtíravý pocit, že mu vidí až do žaludku.
„Ludlow, Harvey, Joe, až tam vlítnem, zatlučete ty zatracený kanóny.“
Odpovědí jí bylo trojí souhlasné přitakání.
„A teď vpřed!“
Na ten rozkaz se ze stínů lesa vyvalila masa těl. Nekřičeli. Nepovzbuzovali se navzájem zvířecím rykem, jako když se hrnuli na palubu zajaté lodi. Vymýcený pruh, co je dělil od nedokončených hradeb, nebyl široký, ale plný nerovností, vyvrácených pařezů, klád, bahnitých výmolů po letních deštích a plných kaluží, které zpomalovaly jejich postup. Noc jim byla spojencem, a dokud byla pozornost hlídek upřená směrem k vesnici na pobřeží, kde se činil pan Lindsay se svým oddílem, hrál čas v jejich prospěch. Slyšeli štěkot mušket i zastřený ryk lidských hlasů.
Mladý Evans se poslušně držel za bocmanem Ludlowem. V dlani třímal tasenou dýku. Bílé punčochy měl až ke kolenům potřísněné blátem. Jednou či dvakrát zakopl, snad o vyrvaný kořen, ale udržel rovnováhu a nespadl. Ben Harvey, Joe a další námořníci měli ve tvářích vepsané chladné odhodlání. Před nimi stálo hnízdo těch zpropadených ničemů, co měli na rukou krev námořníků z Amelie. A teď jim to splatí i s úroky.
Podařilo se jim překonat takřka většinu vzdálenosti, která je dělila od hradeb. Už byli docela blízko, když se z pevnosti ozval varovný výkřik a spolu s ním zaburácel výstřel z děla.
„K zemi!“ zavelela Frances právě v okamžiku, kdy z hradeb zahřímala salva z mušket. Pomalý postup vpřed se zpomalil. Plán na nepozorovaný vpád do pevnosti se rozplynul ve štiplavém dýmu a pachu střelného prachu. Přesto nic nebylo ztraceno. Pořád měli šanci na úspěch. Z pevnosti zaburácela další salva. Frances se svezla za vyvrácený kmen. Zahlédla Ludlowa a Harveyho po své pravici, jak strhli mladého Evanse do jednoho z výmolů. Jeden z námořních pěšáků se zhroutil zemi. Kamarád se po něm ohlédl, ale nechal ho ležet, a sám se skryl za vývrat a spěšně nabíjel mušketu. Frances třímala v ruce šavli. Na jistý dostřel pistole byl nepřítel daleko. Usilovně přemýšlela, jak své postavení vylepšit. Myšlenku jí přetrhla další rána z děla. Byla tlumená hradbami i terénem a přece viděla, jak sebou Evans leknutím škubl. Pak střelba utichla. To mohla být jejich šance! Než však stihla zavelet k útoku, z dřevěné provizorní brány v rozestavěné hradbě se vyhrnul početný dav se zuřivým křikem. Námořní pěšáci vystřelili. Mrak se na okamžik zastavil, ale sotva na jeden nádech. Palba z druhé strany pevnosti mlčela.
„Je to zlý. Jejich jako much!“ křikl Ludlow.
Rozmetaly snad šestiliberky z bastionů Lindsayho klamný útok? To Frances nevěděla. Viděla jen masu vojáků, která se blížila a převyšovala její vlastní oddíl přinejmenším dvojnásobně. Za zády hradby. Vyhlídky na úspěšnou odvetu vzaly za své. Štěstěna od nich odvrátila tvář. Nepošle své lidi na zbytečnou zteč, která by je jistě stála mnoho životů a nepřinesla nic.
„Zpátky k lesu!“
Z útoku se stal boj o životy. Ve skrytu džungle se snad skryjí před zraky pronásledovatelů a podaří se jim dostat do zátočiny ke člunům. Ustupovali od výmolu k vývratu, od jedno padlého kmene k druhému. Rozptýlení, aby neposkytovali snadný terč. A jejich ústup kryly muškety námořních pěšáků.
Zdálo se, že překonat tu krátkou vzdálenost jim trvá celou věčnost. Dva námořní pěšáci padli a už nevstali, když první z námořníků dosáhli okraje lesa. Třetí se zapotácel, ale vstal a krytý svými druhy kulhal k lesu. Teprve ve stínech džungle se skupili do těsného hloučku.„Ludlow! Doveďte nás ke člunům!“
Klopýtali tmou za bocmanem tam, kde jen tušili kozami vyšlapanou stezku porostem. Neodvážili se rozsvítit lucerny, aby na sebe nepoutali už tak přílišnou pozornost. Mladého Evanse a raněného vojáka sevřeli ve svém středu. Námořní pěšáci se rozestoupili po obou bocích. Frances průvod uzavírala. Ben Harvey s taseným tesákem se jí držel po boku. Ve tmě byli slepí. Pronásledovatele v zádech sotva tušili. Pak spatřili několik plamenných záblesků. Jeden z námořníků padl a nebyl poslední. Seržant se svými muži pohotově odpověděli. Ze svahu údolíčka se zřítilo tělo.
„Chtějí se nám dostat do boku, svině zasraný!“ odplivl si.
Měl pravdu! Museli přidat! Jenže v lese panovala takřka neprostupná tma.
Při pohledu na padlé tělo vojáka bleskl Frances hlavou náhlý neurčitý nápad.
„Stáhněte z něj ty hadry!“
Joe nezaváhal. Potáceli se dál tmou. Kdosi mumlal drmolivou modlitbu. Mladý Evans už se ani nesnažil svůj strach skrývat. Držel se v houfu námořníků, celý na smrt bledý, a klopýtal vpřed tlačený muži za sebou. Další prásknutí mušket a tlumený výkřik.
„Ludlow! Musíme přidat!“ křikla Frances na bocmana.
Pokud se nepříteli podaří odříznout je od pobřeží, jsou ztraceni! Potom koutkem oka zahlédla po své pravici záblesk. Současně třeskla rána.
Přesně v ten samý okamžik s ní Ben Harvey srovnal krok. Pak se v jeho tváři objevil překvapený výraz a nohy se mu podlomily náhlou slabostí.
„Harvey...“ vydechla nevěřícně.
Na bílé košili pod pravým ramenem vykvetla krvavá skvrna.
„Harvey je zraněný!“
Kdosi mu pomohl vstát. Tvář měl zaťatou. Joe ho podepřel z druhé strany. Harvey se se zoufalým odhodláním snažil nebýt svým druhům přítěží. Když se však po nekonečně dlouhé době les konečně otevřel do skryté zátočiny, kde měly být ukryté čluny, už ho spíš vlekli, než vedli.
Frances rychle přehlédla nevelkou pláž. Viděla mizející brázdu po člunu tlačeném k moři. Nevěnovala jí však pozornost. Celou její mysl pohlcoval jediný cíl – dostat své muže z toho proklatého ostrova do bezpečí - a chvatně organizovala poslední obranu. Námořní pěšáky rozestavila tak, aby je jejich muškety chránily od lesa. Ludlowa s několika dalšími námořníky poslala pro zbývající čluny. Obloha na východním obzoru bledla. Museli se dostat na vodu dřív, než se docela rozední.
Námořníci ve spěchu odházeli ze člunů větve i palmové listy, za vydatného bocmanova povzbuzování se chopili bortů a sunuli je přes pláž k moři. Pod kýly skřípal bílý, korálový písek.
„První se nalodí ranění!“ zavelela, když se čluny dotkly vody.
Harvey chtěl odmítnout Joeovu pomocnou ruku, ale tělo i bolest ho zradily.
„Už se blíží!“ křikl seržant námořních pěšáků.
„Rychle! Pospěšte si!“
Námořníci sunuli čluny dál na vodu, zatímco vojáci ustupovali za nimi. Když se kýly konečně odlepily ode dna, objevili se na pláži první z pronásledovatelů. Třesklo několik výstřelů. Jeden z vojáků vykřikl a s hlasitým šplouchnutím se zhroutil do vody. Došel čas.
„Všichni do člunů!“
Rozkaz byl plný naléhavosti. Jeden po druhém i naráz nastupovali námořníci do člunů. Ludlow přes bort přetáhl malého Evanse. Teprve když viděla, že většina jejích mužů už se nalodila, přehoupla se přes bort i Frances. Usadila se ke kormidelní páce a nedbala, že je až příliš na ráně.
„Chopte se vesel! Odrazit! A nevystrkujte hlavy!“
Na ten povel se vesla poháněná silnými pažemi zanořila do vody. S námahou se dvojice člunů vzdalovala od pláže. Prodírali se proti příboji, zatím co z pláže ještě stále štěkaly muškety. Nakonec však palba přece jen utichla. Snad vojáci z pevnosti usoudili, že nemá smysl dál plýtvat prachem na pomalu vzdalující se čluny. Frances s Ludlowem však nenechali muže u vesel polevit, dokud se nedostali z dostřelu a na otevřené moře.