Zlomatka

To si takhle porodíte druhé dítě a všechno je chvíli zalité sluncem. Ale jen chvíli. Než se začne zadělávat oko. Říkáte si, že v půl roce už je to z rýmy, vyfasujete antibiotické kapky... A druhé, a třetí, a pak žádanku na průtah slzných cest. Což není pohled pro slabé povahy. Dítě sestru a doktora téměř přepere, sestru následně ještě s jehlou v oku posmrká a vše vypadá růžově. Měsíc. Tak jdete na oční znovu. Udělá se stěr i s divadelním představením sestry, která vás nenávidí od pohledu... Stěr se ztratí, výsledky nejsou. Oko hnisá dál. Jo, ta moderní medicína...

Školka mi měla ulehčit. A. měl v září nastoupit a já měla mít klid.
A. z provozních důvodu nastoupil v polovině listopadu, promptně onemocněl a už to jelo. Školka je totiž semeniště ne hříchu, ale viróz, dětských nemocí (propáníčka, už ani nevím, kolik jich teď je, ty nejnovější už mají jen čísla!) a chřipky. Takže člověka namísto návratu k relativně normálnímu životu a klidných posledních měsíců těhotenství čekají horečky, nudle, kašel, zpocená pyžama a řvoucí bánší, která nechce ani smrkat, ani ležet a dokonce ani čaj.
Mít doma batole společenskému životu příliš neprospívá, mít dítě školkou povinné ho zabíjí úplně.

Blížící se porod mě značně znervózňoval. Ne kvůli porodu samotnému, ale kvůli mému malému závislákovi. A. je poněkud nesoustředěné dítě a jeho vnímání reality je tak trochu jinde. Měla jsem obavy nejen z toho, jak zvládne ty 4 dny, co budu v porodnici (nakonec jich bylo 8!), ale také, jak přijme mladšího bratra.
První dvě hodiny ho nechtěl. Ale vůbec. Nenechal nás ho ani vyndat z autosedačky. Pak se proměnil v chůvu a J. téměř nespustil z očí. Asi na dva dny.
A teď začaly ty bujaré strkanice. Takže mám asi dvě možnosti. Buď A. zlomí krk J., nebo sobě.

Jsem pivař a nestydím se za to. Vždycky jsem byla a vždycky budu. Jsem kromě toho hodně věcí a jednou z nich je i matka. Matky to mají těžké. A tím nemyslím péči o děti, tím myslím tu zatracenou samotu. Protože najednou jste matka a když s někým mluvíte, konverzace se většinou stočí na děti. A pak zjišťujete, zvlášť když jsou to vesměs další matky, s kým nejvíc komunikujete, že úplně ztrácíte identitu. Pro okolí jste matka a skoro nic víc. To jsem nikdy nechtěla.
Netvrdím, že je pití alkoholu dobré. Ale občas mě to jedno malé drží nad vodou.

Neberte mě špatně, miluju svoje děti nade všechno, ale kdybych před nimi věděla to, co vím po nich, respektive s nimi, možná, jen možná, bych si to rozmyslela. Což jsem ostatně u prvního porodu i řekla. Že jsem si to rozmyslela, žádné dítě nechci a jdu domů. (Trochu pozdě, ano)
S J. to mělo být úplně jinak, než s A., víme? A svým způsobem bylo, ač toho měli oba moji kluci hodně společného. S oběma jsem přibrala neskutečná kila. S oběma jsem jich většinu nechala v porodnici. A z porodnice jsem šla s oběma vizuálně minimálně o 10 let starší.

1) Co udělá Zlomatka, když 14 dní po návratu z porodnice padá na hubu?
A) pošle A. do školky
B) pošle každého na potkání tam, kam slunce nesvítí

2) Co udělá Zlomatka, když vidí spolužáky svého dítěte ve školce s nudlemi jak švihadla?
A) nechá A. raději doma
B) bude bláhově doufat, že to A. nechytí

3) Co udělá Zlomatka, když A. chytí rýmu?
A) oddělí děti, aby J. neonemocněl
B) onemocní sama

4) Co udělá Zlomatka, když všechny 3 děti (ano, počítá i manžela) a ona sama chytí rýmu?
A) půjde si to hodit
B) půjde si to hodit

Když jsem byla malá, mívali jsme doma mučenku. Maminka ji pěstovala roky. Pamatuji si něžné narůžovělé květy, které jsem, jakmile jsem na ně dosáhla, vždycky otrhala a snědla. Což jsem asi neměla, protože nechat dítě jíst pokojovky není úplně ideální, že ne? Nakonec mučenka skončila na kompostu, jelikož jsme ji evidentně umučili. Myslím, že to definovalo můj vztah k rostlinám stejně, jako nepřítomnost mamky definovala můj vztah k dětem. Neberu to špatně, s babičkou to bylo fajn, než přišel Alzheimer. A mamka holt musela chodit do práce. Jen si tak nějak říkám, že jsem po někom to zlomatčení zdědit musela.

A. je velmi svérázné dítě. Nevím, po které z babiček tu neuvěřitelnou tvrdohlavost zdědil, ale každý den mám chuť padnout na kolena a začít se modlit, aby ho to přešlo.
Velmi dobře rozumí, co po něm chceme. Ale při pohledu do těch rozjařených očí, když po něm něco chceme, prostě vidíme, jak se v tom jeho zatvrzelém mozečku točí všechna kolečka. To je sestava na hrazdě sem, prostná tam a kdyby mozek mohl, vleze i na kladinu (a spadne z ní, jelikož je jeho mozek chytrý po tatínkovi, ale měl by být raději praktický po mně). Radši výmyk, než poslechnout.

Vloni na konci března jsem v pokročilém věku udělala řidičák. Začátkem dubna inženýr zrušil auto, o pár dní později koupil novější a výrazně hodnotnější ojetinu a já od té doby za volant bez větších obav usedla v prosinci již značně těhotná. Bez citu v nohách. K tomu ta debilní Příbram! Ostatní řidiči! Já cholerik...
Kvůli odbočování vlevo jsem opakovala jízdy. Takže jsem udělala, co jsem přísahala nedělat. Naštvaně zatroubila. Aby mě milostivá zablokovala ještě víc a sobě téměř znemožnila odbočení. Zle jsem promluvila...
Z autosedačky za mnou se promptně ozvalo: Píťo!
...a tak se můj prvorozený naučil první sprosté slovo.

Na podruhé určitě všechno půjde skvěle!
VBAC je možný, dokonce ho podporujeme, není se čeho bát!
"Nebudou tě ale zase tejrat X hodin, že ne?" Projevují se manželovy obavy a zasunuté trauma z toho, co viděl minule.
No jo, když on vám synátor za poslední měsíc hodně vyrostl. A VY málo. (A nikdo se neobtěžoval s kontrolou, že?)
Takže zase orgány jak zasraný Eschede, zase pocit, že jsem jako matka zklamala. A k tomu ještě hnusná infekce, dítě s kanylou, a já vůbec netuším, jak to zvládají matky nedonošeňátek. Obdiv.
Můj svět je momentálně pěkně v háji. Tak vítej, J.