Petřínka

Filip šlape jako o život. Září. Všechny předjel, jede první. Lepší než v Ladění.

Zástup žen nepospíchá. Povídají si, voní ke květům. Štíhlé věže Strahovského kláštera odrážejí zlato do  dřínových střapečků a pod stromy už je bílo. 

„Letos si po tom líbání budeme moct rovnou zobnout třešní.“  Maminka to slyší a vadne. 

Rufina nabírá vodu zpod cesty. „Pramen zachránců dětí.“ 

Markétka plní láhev. „Nevěděla jsem, že je tu tolik studánek.“ 

„Ještě nabereme v Seminářské zahradě. Neničí. Neúnavně opracovává,“ usmívá se dívka na holčičku. „Na pití, k omývání, na napařování. Jen musíš vybrat tu pravou.“ 

Filípek zastavuje. Otáčí se na maminku.