Letenské listy

Přehlídka končí, modelové opouštějí pódium. 

Muž se dme ve vyšívané nádheře. 

„Tos udělala krásně,“ otáčí se na dcerku. „Všichni zírali. Jsem zase první.” 

Holčička se usmívá. Trvalo to. Síla nitě. 

Žena pozorně sleduje závěrečné defilé pořadatelů. „Rufina založila družstvo. Bude dost na nové košile pro všechny.“

„Mamí, koukej, oni vůbec nevrhají stíny!“

„Nevymýšlej a pojď,“ maminka bere kloučka za ruku a zahýbá na pěšinu pod Stalinem.

„Tudy nepůjdeme,“ táta kouká na vchod do Ladění. „Už nikdy.“

Markétka si zdobí vlasy fialovými květy šeříku. 

„Dneska jsem šikovná princezna Bezinka. A ty můžeš být můj rytíř,“ obrací se na brášku.

„Tak jo.“

Pláň se blýská kovem. Září vítězstvím. 

Dokonale ostrou uličkou mezi sektory Ladění a Tůrování kulhá zlatý retrívr. „Týnko, počkej,“ stará žena pajdá ještě pomaleji.

„Tudy nemůžete, paní,“ pořadatel se snaží chytit fenku za obojek. „Uvolněte koridor pro stroje vítězů.“ Pes vrčí a uhýbá, mladík ztrácí trpělivost. „Zmizte odtud i s tím čoklem!“

„Masaryk psal, že vlastenectví je láska, ne nenávist,“ mumlá babička. Bere psa a pomalinku se štrachá za zábranu.

Mladík ji neomaleně postrkuje. „Nechte si ty kecy a pohněte, než vás rozmáznou. Pro čistou trasu jsou ztráty povoleny!“

Od Hradu duní motory. Kolona sviští mezi davy. Vzduch páchne benzínem.

Táhnou se jak smrad. Žena s dcerkou očichávají ještě nesměle vonící šeříky nad vltavskou strání, chlapi přehlížejí město shůry. Na každé vyhlídce přestávka. 

Konečně táta velí otočit. 

„Jé, ahoj Rufino,“ Markétka se trhá a nadšeně běží k litinovým krajkám Hanavského pavilónu. Ve lněné vyšívance a s umně propletenou korunou vlasů vypadá žena jako zjevení z jiného světa. 

„Rád vás poznávám.“ Pod jejím pohledem natažená pravice vadne.

„Slyšel jsem… o vašem exilu.“

Oči jako jehly. „O útěku před tanky v Minsku? O pravdě vyšité krví? O rudé niti, která bojuje?“

Tuhne. 

Probere ho až dcerka. „Tati, Rufina umí jehlou porazit strach.“

Sedí na před Letenským zámečkem a cucají limonádu.

Táta začíná nezvykle potichu. „Byl jednou jeden král, moudrý a ušlechtilý, ale nedokázal se ubránit. Zloun ho zavřel do pece a spálil. To byl váš praděda. Jeho syn, můj děda, se zapřísahal, že už nikdy nebude dole. Obul si mocné rudé boty a šlapal po jiných. 

Táta na to šel ještě jinak. Usmyslil si, že postaví nedobytný hrad ze zlata a diamantů. Shromáždil obrovský poklad, ale ve věžích byla zima a tma. 

Já hledal sílu mezi rytíři s ocelovou zbrojí proti strachu.“

Markétka dopíjí. „A dá se v těch krunýřích dýchat, tati?“

Maminka zastrkuje Filípkovi cíp košili do kalhot. „Jako ze žurnálu, můžeme vyrazit.“

„Tatí, jedeme autem?“ 

„Dneska ne.“ 

„Ale já chci řídit! Vzuuuuum,“ kluk krouží po bytě. „Jsem závodník.“

„Můžeš si vzít šlapadlo.“

„Filipe, stůj!“ Žena křičí. Marně. Nablýskaný žlutý stroj kosí záhon tulipánů. „Deratizoval jsem ty parazity!“otáčí se klouček hrdě na tátu. 

Muž tuhne, maminka táhne syna od poničených květů. „Filipe, co to meleš? Kytky jsou  živé.“ 

„Byly. Než je někdo zlikvidoval.“ Muž se shýbá pro květy. Jeden podává ženě, druhý dceři.

„Hrdinství vypadá jinak,“ otáčí se na Filipa. 

„Nemusíš mu to vysvětlovat,“ žena se usmívá. „Nebo radši ano.“

Dveře sotva zaklaply a Markétka se vrhá do košíku. Navléká si košili přes tričko, nakrucuje se před zrcadlem. 

„Tatí,“ hrne se do pracovny. „Tohle jsem vyšila úplně sama.“

„Šikulka. To je teď nová móda?“ 

„To je na Den vlajky, “ přidává se žena.

„Muž povzdychne. „ Mě už se tam vůbec nechce.“

„Pomůže, když půjdeme s tebou? Máme jednu i pro tebe. I pro Fílu.“

„Výšivky jsou pro holky!“ klučík se dere k tátovi. 

„Tyhle ne, trubko,“ malá rozbaluje červenobílé plátno. „To jsou runy síly. Koukej, motor,“ zapichuje prst pod límec košilky.

Filip pokukuje po muži. 

„Budu rád. Spolu to zvládneme líp.“

Z ateliéru textilního designu není na kyvadlo vidět, ale studenti jeho rytmus vnímají.

Rufina drží špulku odstínu 666, barvu tepenné krve.

„Oni věří, že když se obalí plechem, stanou se nezničitelnými.“

Ukáže na náčrt ozubených kol. 

„Lžete jim. Křížky jsou runy síly a uzly pouta, držící národ pohromadě. Budou to milovat.“

Přejde k jednomu z rámů a prudce zabodne jehlu do látky.

„Nitě pokřtěné krví. Výšivka je invaze. Měkký květ korálu, který proroste skrze krunýř k srdci. I nejtvrdší kámen má jádro, které kdysi plakalo. Udělejte vzory tak krásné, aby se jich nemohli vzdát. Neporazíme je silou. Rozložíme je zevnitř.“

„Né!“ ječí kluk a kope do dveří. 

„Filí, už fakt musíme jít. Vždycky ses do Ladění těšil!“ 

Uhýbá před rukávy, ruce zaťaté v pěst. „Pitomý, hnusný, blbý!“ Natlakovaný jak papiňák. Vysmekne se, běží do pokojíčku, leze na palandu.  

„Filipe dost!“ Mamince dochází trpělivost. „Okamžitě slez dolů a pojď se oblíknout!“

Markéta si zouvá boty. „Já mu domluvím, mami.“ Stoupá po žebříku.

„Ty mě taky nech,“ hlásek přechází do fistule. „Poslalas na mě tmu!“

„Neměls do ní píchat.“ 

„Jsem nejsilnější! Jako tá…“

Holčička už je nahoře. Blíží se k bráškovi v nejzazším rohu postýlky. Utrženým modrým nohám a rukám se vyhýbá.

Ještě si ani nerozsvítili.

„Fakt řekl deratizace,“ vydechne muž do ticha. „Že je máme vyhubit jako parazity. Odstranit chyby v systému.“

Žena odkládá nablýskanou sklenici na linku. 

„Praděda, viď.“

Kuchyní zavane cyklon B. 

„Tohle už není o efektivitě. To je o strachu. Chci jen, aby věci fungovaly! Svět, co má řád!“

Ucítí teplo na rameni. „Nemusíš pomáhat brousit gilotinu,“ měkká ruka zesílí tlak. Sjede na záda. „Mám tě ráda.“

„Mamí, my už máme strašnej…“ děti brzdí mezi dveřmi, Markétka rozsvěcí. „Hlad.“

Žena vytahuje příbory ze šuplíku a podává je holčičce. „Už to bude. Prostři.“

Filip se nehýbá. Zírá na tátu. 

Vážení vlastenci,

hrdě zveme na první DEN VLAJKY.

Oslavme na Letenské pláni hodnoty, tvořící páteř národa: pracovitost, technického génia a věrnost kořenům.

Program:

1.Srdce v pohybu: Exkluzivní přehlídka úspěchů automotivu. Od historických skvostů po systémy autonomního řízení. Ladění motorů budoucnosti. Česká ruka vládne oceli.

2.Zbroj předků: Oděv symbolem síly. Ve spolupráci se studenty Fakulty textilního designu představíme národní kroje v původním, mužném významu. Funkční estetika, symbolika moci. Vyšívaný kalich praporu Jana Žižky, čamara T. G. Masaryka. 

3.Živý vzorník: Moderní interpretace. Studenti UMPRUM předvedou implementaci tradičního vzoru do současného oděvu.

Výšivka je kód. 

Vstup volný.

Maminka odkládá pozvánku. 

„Rufino, jsi geniální.“