Londýn se probouzel do šedavého rána a těžké mraky visely nízko s příslibem mohutného lijáku.
Alastair podřimoval na divanu, Thomas jej něžně zakryl dekou.
Snad z nedostatku lepších nápadů sáhl po knize. Vladaře vybral naprostou náhodou. O to větší překvapení byla báseň, která vypadla doposud skrývaná mezi stránkami.
Tvůj hlas mi vrací klid, který jsem kdysi znal,
a já se bojím naslouchat – a přece zůstávám.
Však hvězdy nemají mi právo určovat můj směr,
já dávno vím, kde končí noc – a přece zůstávám.
Mám dost své hrdosti, pevných zdí a pečlivých lží,
tvé ruce však znají cestu k nim – a přece zůstávám.
Když světlo padá na tvou tvář, je těžké předstírat,
že nevidím, co vidět smím – a přece zůstávám.
A jednou zapomeneš, jak jsem se bál být blízko,
ale věz, že jsem tě miloval – a přece zůstávám.
"Alastaire," probudil milovaného, "co je u Anděla tohle?!"
Alastair zamžoural na starý kus papíru.
"Ehm. Gazel. Pro tebe."
"Pro mě? Kdy jsi to psal?"
"V Paříži," zašeptal Alastair.
"Ale to jsme se sotva... Tehdy jsem nenáviděl Charlese, že se tě smí dotknout, a já ne. A ty jsi přitom..." Thomas nedokončil větu. Padl Alastairovi kolem krku a začal ho líbat.
"Je nádherný. Ale je ti doufám jasné, že chci nový, viď?"
"A přesto zůstávám," zašeptal Alastair persky.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit