Osudná věž

Na tomhle šprochu je pravdy trochu, ale skutečně jen málo.

Věž patřila k pařížskému opevnění krále Filipa Augusta, vznikla kolem roku 1200 na dnešním nábřeží Conti, byla však zbořena už kolem roku 1665 kvůli výstavbě Mazarinovy knihovny a koleje Quatre-Nations (dnes Francouzský institut).

Pověst je zasazena do první poloviny 14. století a spojována s některou ze tří příbuzných princezen Burgundských, provdaných za tři syny krále Filipa IV. Sličného, kteří všichni postupně vládli, aniž by zanechali mužské dědice: Ludvík X., Filip V. a Karel IV. Nejčastěji to bývá Ludvíkova žena Markéta. Poslední předpokládanou obětí měl být významný filosof Buridan, ale právě ten se zachránil.

Ve skutečnosti se ještě na sklonku vlády Filipa IV. odehrála aféra spojena s cizoložstvím jeho snach (snad jen dvou z nich, třetí měla jen napomáhat), jehož se měly dopouštět právě ve věži Nesle. Dva údajní milenci, bratři, byli odsouzeni a popraveni, princezny byly uvězněny na hradě Gaillard, kde Markéta také zemřela. Těžko říci, co na tom bylo pravdy.

Poslední z bratrů Karel IV., ten, který měl později na starost našeho Karla IV., projevil už jako král se svou uvězněnou ženou soucit a zařídil jí lepší podmínky, ale zapudil ji a oženil se znovu s Karlovou tetou Marií Lucemburskou.

Příběh o zlé královně a ponuré věži se rozšířil v 15. století, objevuje se v díle F. Villona. Později podle něj napsal drama  A. Dumas, který do toho zapletl ještě utajené rodičovství, nevědomý incestní vztah a vraždu vlastních dětí.

Pro nás má tahle drasťárna ten půvab, že se kdovíjakým řízením osudu přenesla k nám a vynořila se jako pověst o Libušině lázni na Vyšehradě. Ale kněžna Libuše je v tom doopravdy nevinně, za všechno mohou Francouzi.