Pověsti

Dávno již se nad Seinou netyčí věž Nesle, druhdy dějiště pochmurného dramatu.

Žila kdysi v Paříži královna, domýšlivá stejně jako chlípná. 

Toužila neustále po mladých mužích. Každého milovala jen krátce, odhodila ho vysátého, nepotřebného, a natahovala se po dalším.

Ve věži nad řekou vskrytu holdovala svým choutkám. Ven vycházela už jen ona sama. Každého nešťastníka svrhla do propadla, napospas vlnám a vírům.

Zvláště ji vábili mladí studenti. Až jeden měl v osudu psáno něco jiného. Zachoval klid, obratným plaváním si zachránil život.

Královniny zlé činy byly odhaleny, neušla spravedlivému trestu.

A zachráněný žák zmoudřel, vystudoval a stal se velikým filosofem.

Opusťte město a vydejte se na venkov. Najděte si opuštěné místo, starou, zarostlou cestu odnikud nikam, posaďte se nebo postůjte – co je vám bližší – a čekejte, až padne tma. Můžete u toho romanticky povlávat v šepotavém letním vánku, to rozhodně neuškodí.
Když budete mít štěstí a vyberete správné místo a budete tím správným člověkem, možná ho přilákáte. Objeví se znenadání, elegantní, černý jako uhel pod černou oblohou, mýtický kůň s očima zářícíma ryzím zlatem.
Dopřeje vám divokou a nespoutanou jízdu – krajinou, nebem, lesem i vodou. Vezme vás daleko a zasáhne hluboko.
Nikdy svému jezdci neublíží.
Nikdo z jízdy nevyjde nezměněn.
 

Mít synka v Americe, kterému se dobře daří, to se každému nepoštěstí. Starý Gaetano Scuretto to štěstí měl. Sousedé z Corinalda mohli závidět, když slyšeli, jak chlapec tatíčkovi posílá podporu.

Syn doufal, že si rodiče postaví dům. Gaetano však nespěchal, jen chodil po putykách a popíjel.

Až se synek i v té Americe něčeho dovtípil. Když po opakovaných dotazech, jak stavba pokračuje, nedostal uspokojující odpověď, peníze přestaly chodit.

Zanedlouho Gaetano poslal synovi na usmířenou fotografii. Průčelí domu, tatíček v okně.

Možná ještě peníze dostal, víc však už nepostavil. 

Dodnes stojí v Corinaldu Scurettův dům: pouhá stěna s okny a dveřmi.

"STŮJ!"

Ten hlas přerušil všechny právě probíhající procesy. Ani se nepohnul.

Rabbi Löw zabořil hlavu do dlaní.

"Goleme, jdi na půdu synagogy a počkej tam."

Hliněný obr poslechl.

Když později se svými přáteli vešel na půdu synagogy, ležel tam, jako by spal. Rabbi se díval do hliněné tváře a přemýšlel o slovech, která Golem řekl, když ho tehdy našli v rozbahněném břehu Vltavy.

Jsem verbálně řízený robot s dálkovou korekcí. Mohu s vámi zůstat?

Zůstal a pomáhal, ale je nebezpečný. Musí ho...

***

V tu samou chvíli se na oběžné dráze velitel mezigalaktické expedice rozhodl stejně. Průzkumného robota na dálku deaktivoval.

Dům U zlatého mravence už na Starém Městě nenajdete. Nahradila ho nezajímavá novostavba, přestože v sousedství zůstaly původní budovy.
Zachovalo se však sklepení, téměř zasypané. Nedávno ho odkryli, ale mlčí se o tom. Rešerše jdou obtížně, na internetu nezjistíte nic. Někdo nechce, abychom se dozvěděli víc.
Právě sem zřejmě ústila tajná chodba z Hradu. Bývala tu alchymistická dílna, o níž kolovaly nejdivočejší zvěsti. Přesto upadla v zapomnění stejně jako velmistr Antonius Ameiser. Později tu vznikla zednářská lóže, kterou literatura neuvádí. Až byl dům zdánlivě bezdůvodně zbourán.
Sklepy stále ukrývají tajemství, která mají zůstat pohřbena.
Vyvoleným však cestu ukáže zlatý mravenec.

Harz, německé středohoří, patří odedávna k místům tajuplným, magickým.
Především náleží čarodějnicím. Slétaly se na planině vysoko nad divokou říčkou Bode a vyrážely na horu Brocken, kde vládne skoro stále zima a vichr.
V lesích bloudili diví muži a obři. Na loukách vzácně vykvetl modrý květ, klíč k podzemní říši skřítků. Doly a sloje snad stále obchází duch hor, někdy škodolibý, jindy přátelský.
A pak ovšem vznikla sídla lidí. Hrady a města králů, kde se psaly dějiny, bohaté kláštery. Bohužel i dějiště krutých procesů proti čarodějnicím.
Přesto Harz stále patří jim. Dnes jako každý rok vyrážejí zvesela na své reje.

Kdysi dávno žila v překrásné zemi jménem Francie hodná a milá dívka jménem Marie.
Jednoho ošklivého dne udělala tu chybu, že se vydala sama do hor. Daleko od vesnice potkala tlupu zlých chlapců. Utíkala před nimi, jenže cesta najednou končila hlubokou propastí.
Co dál? Násilníci se blížili. Marie se pomodlila k panence Marii a potom se raději vrhla ze skály.
Tu se začala pomalu snášet dolů. Měkce dopadla a byla zachráněná.
Doma nikdo nechtěl věřit tomu, co zažila. Marie se rozhodla, že to sousedům ukáže. Dovedla je k propasti a skočila znovu.
Tentokrát spadla dolů a rozbila se o zem.

Bylo nebylo, v období zvaném Heian se po Japonsku procházela liščí bohyně. Byla ukrytá pod slupkou krásné ženy, co říkala si Kuzunoha, a hledala nejmoudřejšího muže, který v Japonsku žil.
I nalezla liška sobě rovného, mudrce Abe no Jasunu, a narodil se jim velice speciální syn. Dostal jméno Seimei, ale nikdo mu nikdy neříkal než Ónmjódži, protože nadán byl schopností vidět budoucnost, léčil rukama a bylo téměř nemožné ho zranit.
Seimei se stal ochráncem japonských císařů, staral se o jejich blaho i o blaho celého Japonska.
Traduje se, že dožil se dlouhých sto dvacet osm let a pak se rozplynul.

Kdysi dávno, za časů, kdy po světě chodily ještě prababičky vašich prababiček, žila na Šumavě vydra. Nebyla to obyčejná vydra. Kožich měla zlatý, uměla plnit lidem přání a za úplňku měnila se do své pravé podoby.
Než se stala vydrou, byla to neobyčejná dívka. Vyrůstala na hradě, kterému se říká Rabí, a pro její talent vybrala si ji jako učednici čarodějnice.
Gabreta, jak se ta dívka jmenovala, učila se kouzlům, čárám i lektvarům. Když však měla obětovat svoji krásu, utekla raději do hlubokých šumavských lesů.
Aby ji čarodějnice nepoznala, ukryla se mezi vydry.
A šťastně tam žije možná i dnes.

Chalupa malá, hospodářství skromné a pět dcer k tomu. Žádná matka neprobděla tolik nocí při draní peří do výbavy, žádná se tak nestrachovala před každou tancovačkou, nemodlila se tak vroucně každé neděle. Ta z dívek, která vstala nejdříve, mohla si vzít střevíce, na ty druhé boty nezbyly a tak i v zimě chodily ve dřevácích. Díky tomu časnému vstávání byly dívky nástrah tancovaček ušetřeny, usínaly brzy s nohama těžkýma a získaly pověst slušných a pracovitých děvčat. Žádný otec nemohl být pyšnější, když uděloval požehnání poslední z nich. Kdyby byl míval měl na patery střevíce, jistě by se tak dobře nevdaly.