Mladí detektivové z královského námořnictva

Souhrn: Námořníci jsou kardinální klepny a udržet tajemství na lodi o více než dvou stech duších je zhola nemožné.
Za beta-read děkuji Veveričce.
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je zcela náhodná a místopis je taktéž fiktivní.
Navazuje na Zvláštní případ.
Varování: Obsahuje pubertální entity.

Podpalubí Skřivánka na konci první psí hlídky bujelo živými hovory a smíchem. Pravidelný nácvik dělostřelby i vyhlídky, že čas zahálky skončil, přinesl mezi dosud poněkud nesourodou posádku, ve které byla stále patrná podprahová rivalita mezi roky sehranými zkušenými námořníky z původního mužstva a těmi, kteří byli na Skřivánka přiřazení až s příchodem kapitána Harrise, a úplnými nováčky, závan souhry. Vědomí, že každá plachta na obzoru může být nepřítel, smazalo hranici mezi my a oni.
„Na nás si nikdo nepřijde!“ holedbal se halasně Joe, když se hrnul podpalubím ke svému stolu.
„Abys neprasknul,“ ucedil Ben Harvey a zasunul se na své místo do rohu.
„Příště vám natrhneme zadky,“ přisadil si Pat Moore ze směny pana Lindsaye od vedlejšího stolu.
„Ty si ňák věříš, Pate,“ ušklíbl se Jim Welsh, jeden z nováčků přidělený k družstvu pana Sullivana.
„Dneska jsme vás porazili na celý čáře,“ dodal s pobaveným úšklebkem.
„No jo, co se mladej srovnal, tak máte skoro stejně dobrou mušku jako my,“ potřásl hlavou Harvey a upil grog z cínového hrnku s víkem.
To už přišel i starý Hawkins s vědrem plným dušeného vepřového, které začal spravedlivě dělit mezi své druhy.
„Aby se nesrovnal, když tuhle dostal céres jak malý děcko,“ pronesl kormidelník a nandal Harveymu pořádnou porci dušeniny, než poslední porci vyklopil na vlastní čtvercový talíř, a nechal kolovat druhé vědro s lodními suchary.
„No jo. Vona je pěkně vostrá, co se vrátila,“ přisadil si Joe bezmyšlenkovitě s plnou pusou.
Zaražené ticho, které okolo stolu, ale i u těch sousedních, po Joeoých neopatrných slovech nastalo, křičelo po pozornosti.
„Co to plácáš?“ ozval se po chvíli Jim Welsh zmateně. Nebyl si jistý, jestli Joeovi dobře rozuměl a nepřeslechl se.
„Ty seš takovej vůl! Kdybys radši držel klapačku!“ obořil se na Joea Hawkins nečekaně zprudka.
Mladý námořník po kormidelníkovi šlehl nasupeným pohledem, ale docela ztratil řeč. S hrůzou si uvědomil, že tentokrát do toho pěkně šlápl.
„Kdo vona?“ zbystřil Pat Moore od sousedního stolu.
„Chceš říct, že Doyle je… že je ženská?“ vyzvídal Welsh, který se po prvotním překvapení docela vzpamatoval. Rychle si dal dvě a dvě dohromady, a svou otázku podpořil výmluvnou gestikulací. Možná by se vyptával ještě víc, kdyby mu Hawkins neuštědřil neméně výmluvný pohlavek, div nepřistál nosem v talíři s dušeninou.
„Au! Co sem řek?!“ obořil se na kormidelníka.
„Všichni ste volové! Kdybys příště radši mlčel,“ utrhl se na Hawkinse i na všechny ostatní Harvey s mimořádně nasupeným výrazem.
„A vám dvěma radim, nestrkejte do toho frňáky, jestli vo ně nechcete přijít,“ obrátil se na Pata Moora s Jimem Welshem výhrůžně. Z tónu jeho hlasu bylo víc než zřejmé, že svou pohrůžku myslí smrtelně vážně a že nebude váhat ji splnit.
Moore měl sice na jazyku pochybnosti, že Doyle je možná skrček, ale že by byl ženská, se mu moc nezdálo, ale když zachytil Harveyho pohled, raději je spolkl.
„Jo, na frňáky si dejte pozor,“ přisadil si Hawkins. Naklonil se přes stůl a docela ztišil hlas.
„To jsme tu měli jednoho takovýho mladýho blbečka. Von si vo sobě trochu moc myslel. No a ten blbeček - Bene, jak von se jmenoval?“
„Co já vim,“ pokrčil rameny Harvey neochotně, ale nepokoušel se Hawkinse umlčet. Usoudil, že nebude na škodu, když starý kormidelník nováčky trochu postraší.
„To je fuk. No a tenhle blbeček měl ňáký řeči a taky zatraceně pitomý nápady. Vona se nezdá, ale vytřela s ním podlahu jako s kusem hadru,“ zakončil Hawkins promluvu s všeříkajícím úšklebkem.
Moore s Welshem si vyměnili zaražené pohledy. Nevěděli, co si o to všem vlastně myslet.
„Zkrátka mu rozbila držku,“ doplnil kormidelníkova slova Joe.
Snad chtěl ještě něco dodat, když si všiml postavy Johna Ludlowa a raději zmlkl. Ludlow si v ničem nezadal se starým Williamsem, klepy a tlachání nesnášel snad ještě víc než jeho předchůdce a neváhal to dát lodníkům důrazně najevo.
Moorovi to však nedalo a naklonil se k Welshovi.
„Ty tomu vážně věříš? Že je ženská?“
Jim Welsh jen pokrčil rameny.
„Co já vim. Mrňavej je...“
„Myslíš, že to ví starej?“ nedal si Moore pokoj. Zmlkl teprve, když na něj padl bocmanův stín.
„Ty se radši starej vo svý. Po tom, co ví nebo neví starej, je ti tak akorát kulový. A dávej si bacha, abys neskončil u mříže,“ zavrčel Ludlow a svoje slova podpořil výmluvným pozvednutím pravačky se smotaným kusem lana. Co bylo řečeno, už se ale nedalo vzít zpět.

Večeře v důstojnické jídelně probíhala v duchu za poslední týdny až mimořádně nezvykle uvolněném, přestože hovor nad sklenkou vína a dušeným hovězím byl umírněný. Doktor Dobbler s panem Finchem diskutovali nad novinkami, které se dočetli v nejčerstvějším výtisku Summertonského deníku. Několik výtisků denního tisku a Námořního věstníku dostali s balíkem pošty při setkání s eskadrou.
Tom jím před večeří zaujatě listoval. Očekával povýšení svého strýce do vlajkové hodnosti. Když však jeho jméno na seznamu povýšení nenašel, odložil výtisk stranou a nalil si z karafy pohár vína.
„Mohu?“ zeptala se Frances, když vešla do důstojnické jídelny a svlékla pršiplášť.
Tom přikývl a Věstník jí podal. Se zájmem ho prolistovala. Pátrala po zmínkách o známých jménech.
„Percy Abernathy složil minulý měsíc zkoušky,“ pronesla, když Věstník odložila a usedla ke stolu. Mladý důstojník na Skřivánkovi sloužil v době, kdy byla teprve čerstvým podporučíkem. Všichni, kdo tehdy na Skřivánkovi sloužili, si mladého pana Abernathyho a především jeho nepříliš hlubokomyslné vtipy pamatovali.
Snědý okatý plavčík, kterého jí přidělili jako důstojnického sluhu, jí nalil sklenku.
„Jestli začne válka, nejspíš se dočkají i další,“ pokýval hlavou Tom hloubavě. Dobře věděl, jak to chodí. Ti, kteří neměli dostatek těch správných známostí, se v časech míru povýšení sotva dočkali. Vždycky se našel admirál nebo lord, jehož syn či synovec dostal přednost. Krev a často i obsah portmonky měly větší váhu než skutečné schopnosti. Válka však měnila pravidla. Pozvedl pohár k přípitku a ostatní následovali jeho příkladu.
„Tak ať je válka hodně krvavá a zima prostonaná!“ pronesla Frances přípitek. Jako služebně nejmladšímu důstojníkovi připadal ten úkol jí.
„Vám, Doyle, ani válka nepomůže,“ utrousil pan Lindsay, když odložil pohár a pustil se do jídla. Poznámku, že nechápe, kde takového nýmanda, co mu čouhá sláma z bot, vůbec vyhrabali, nahlas nevyslovil, ale z tónu jeho hlasu bylo zcela zjevné, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají.
Frances stiskla rty.
„Možná, ale nebudeme předjímat, pane Lindsayi,“ opáčila odměřeně a natáhla se po hovězím. Nemínila s druhým důstojníkem vyvolávat malicherné spory. Potom si z pekáčku k masu nandala i opečené brambory.
„Dal byste si i skrojek másla, Doyle?“ nabídl doktor Dobbler.
Tentokrát neodmítla, přestože tušila, že za všemi těmi drobnými nenápadnými laskavostmi se skrývá nejen chirurgova snaha alespoň trochu uvolnit napětí, které od jejího návratu v důstojnické jídelně panovalo, ale i profesní povinnost.
Znal ji dlouho a velmi dobře na to, aby poznal, že se nevrátila nejen v nejlepším rozpoložení mysli, ale i v nepříliš dobré tělesné kondici. Po přestálé nemoci viditelně ztratila váze a ani pravidelná strava nedokázala zázraky na počkání. Frances Doylová však obvykle nebývala spolupracující pacient.

Po večeři Frances zašla na marodku za Peterem Vainem. Chlapci se konečně začínala do tváří vracet zdravější barva, ačkoliv za každý nádech i slovo pořád platil bolestí. Tichá společnost starého spoluplavce mu zvedla náladu. Malý Evans se sice snažil mu ukrátit dlouhou chvíli vykládáním, co se který den stalo, ale co ten doopravdy věděl? Frances věděla. Zahloubané mlčení prokládali útržky vzpomínek na všechny, které znali a kteří už se nevrátí, i střípky každodennosti z dob, kdy Skřivánek válce navzdory býval šťastnou a spokojenou lodí.
„Jsem rád, že jste zpátky,“ pronesl Peter Vain sekaně, když se o dva údery zvonu poději měla k odchodu. Při každém nádechu téměř neznatelně sykl.
Frances mlčky potřásla hlavou. Stiskla Peterovu dlaň v povzbudivém gestu. Nevěděla, jestli může doopravdy říct to samé. Byla zase mezi svými, a přece stála stranou. Tak raději neříkala nic.
Když procházela mezi rozvěšenými hamaky, sklouzla pohledem k bocmanu Wiliamsovi. Měl neuvěřitelně tuhý kořínek. Jiného by střepiny z kartáče dávno zahubily. Williams se života držel zuby nehty. Levačkou už pravděpodobně nikdy pořádně nepohne a rozložitým tělem otřásal dusivý kašel, ale odmítal dát smrti poslední slovo.
Frances se u něj zastavila.
„Držíte se, Williamsi...“ utrousila.
„Mně zubatá jen tak nedostane,“ uchechtl se trhaně. Slova zanikla v tlumeném zakašlání.
Podala mu kameninový hrnek s vodou. Už se chystala odejít, když ji Williams chytil za rukáv. Od jiného by to gesto bylo daleko za hranou slušnosti i porušením zavedeného řádu.
Počkejte... Ludlow povídal, že se mezi chlapci šíří klepy...“
„Jaké klepy, Williamsi?“ zeptala se.
Bocman se na krátký okamžik odmlčel. Ovázaná hruď se sotva znatelně dmula sípavým dechem.
„Vy víte, jaké...“ odpověděl neurčitě. Za stručnými slovy se však skrývalo mnohem víc, než se odvážil vyslovit nahlas.
Frances přikývla, že rozumí. Nebylo třeba, aby bocman rozváděl podrobnosti. Od první chvíle věděla, že dřív nebo později přijde den, kdy někdo poleví v ostražitosti a neudrží pusu na zámek. Nemělo smysl si s tím lámat hlavu. Problémy bude řešit, až (a pokud) se nějaké objeví.

Trojice mladých gentlemanů se na dušené vepřové, které dostali k obědu, vrhla skoro jako smečka hladových vlků. Kapitán s panem Wilkinsem je před polednem řádně potrápili pravidelným měřením a kontrolou lodních deníků. Pan Beaumont si od starého navigátora vysloužil pohlavek za to, že měl záznamy za poslední dny naškrábané tak, že je pan Wilkins sotva zvládl rozluštit a hrozil mládenci, že je buď ty zatracené hieroglyfy přepíše krasopisem, nebo celý jeho lodní deník hodí do moře a nikdy z něj nic pořádného nevyroste. O něco mírnější výtky si vysloužil i malý Evans a všem z usilovného přemýšlení nad výpočty pořádně vyhládlo.
„To mi neuvěříte, co jsem slyšel,“ spustil pan Beaumont s plnou pusou mezi sousty, čímž si vysloužil pohoršený pohled i komentář pana Sullivana, že má jíst jako člověk, a ne jako vepř.
„Co jste slyšel?“ zeptal se Jack Evans se zájmem.
Pan Beaumont soustředěně dožvýkal sousto a polkl.
„Slyšel jsem, jak Moore vykládá jednomu z tesařových pomocníků...“ spustil, ale než větu dokončil, ztišil hlas, jako by se jim právě chystal sdělit přinejmenším královské tajemství, a zakoulel očima, jestli se kolem kouta podporučíků neochomýtají nezvané uši.
„...jak vykládá, že poručík Doyle je prej ženská!“ dokončil s očima na vrch hlavy.
Na chvíli kolem stolu zavládlo zaražené ticho. Malý Evans se zakuckal, vyvalil oči a raději odložil lžíci na kraj talíře.
„Cože?!“ vyhrkl nevěřícně, ale rychle zmlkl.
Pan Sullivan zachoval dekórum natolik, aby se nerozesmál.
„Vy si děláte legraci, Fredericku. To je nějaký nesmysl...“ pronesl nakonec. Ta informace byla natolik absurdní, že byl přesvědčený, že jde ze strany mladšího kolegy o nějaký nejapný žert.
„Moore to doopravdy říkal,“ dušoval se pan Beaumont.
Pan Sullivan však dospěl k přesvědčení, že to je jen hloupý šprým, který mezi posádkou koluje. Každý přece věděl, že něco takového je zhola nemožné. Jistě, občas se stalo, že se nějaká holka převlékla do mužských šatů a nechala se naverbovat, ale rozhodně by žena nemohla být důstojníkem. Toho by si jistě musel někdo všimnout. Navíc to bylo proti přírodě.
„Nesmíte věřit všemu, co lodníci napovídají,“ protáhl pan Sullivan bohorovně. Rozhodně to byl naprostý nesmysl. Protiva Doyle možná moc nevyrostl, ale docela určitě nebyl ženská.
Jack Evans neříkal nic. Zamyšleně přežvykoval příliš tuhý kousek masa a raději ani nepřemýšlel. Byl poručíku Doylovi vděčný, že ho nenechal spadnout z lanoví, a rozhodně si nepřál, aby měl malý poručík nějaké potíže. Mohl by mít kvůli takovým báchorkám potíže? Jack Evans věřil, že ano. Navíc si z nich pan Beaumont určitě zase utahuje. To by mu bylo podobné, vodit je za nos.
Panu Sullivanovi však ta informace nedala spát. Přestože byl pevně přesvědčený, že to je jen hloupý vtip, nedokázal si pomoci a pokradmu svého velitele pozoroval ve snaze zjistit, jestli je na tom šprochu pravdy trochu. Při vší snaze však nedospěl k jednoznačnému závěru.

Peter Vain bezcílně bloumal očima po stropě. Pevně ovázaný trup ho pořád bolel, ale dny na marodce se zoufale vlekly a kdyby mohl, nejraději by se bolesti navzdory vrátil do služby. Zahálka a spousta času na přemýšlení ubíjely. Kroky ho přiměly ohlédnout se po zvuku.
Čekal malého Evanse nebo Frances. Přítomnost George Sullivana byla překvapivá. Ani po měsících společné služby by ho nenazval přítelem. Spíše mezi nimi panovala skrytá rivalita. Nejednalo se o nic okatého, co by nutilo vyšší důstojníky nebo dokonce kapitána zasáhnout, ale visela ve vzduchu, kdykoli se sešli u jednoho stolu. Snad v tom hrál roli rozdílný původ.
Peter Vain byl syn bankéře. O peníze neměli nouzi, ale jeho pradědeček se ke svému postavení i jmění dostal tvrdou dřinou a bystrou myslí. Pan Sullivan se oproti tomu mohl pyšnit linií předků vznosných jmen, táhnoucí se celá staletí do minulosti, byť to nedával nikomu okázale najevo, jako to míval ve zvyku druhý důstojník. Snad byl důvodem docela prostý rozdíl v povaze.
„Co vy tady, Georgi?“ zeptal se Peter Vain pomalu a upřeně si Sullivana prohlížel.
Ten se ošil. Zdálo se, že není ve své kůži.
„Přišel jsem vás navštívit,“ odpověděl nepříliš přesvědčivě.
Peter se nepatrně ušklíbl. Za celou dobu od střetu s Nemesis se Sullivan na marodce neukázal.
„To vykládejte holubům,“ ucedil Peter Vain trhaně, ale se zcela zřetelným kousavým nádechem. Bylo mu jasné, že pan Sullivan ho nepřišel navštívit z dobroty srdce, a už vůbec ne z nějakého náhle probuzeného kamarádství, ačkoliv skutečný účel jeho přítomnosti mu unikal.
„Tak co chcete?“
„Já...“ spustil Sullivan, ale hned se zarazil a rozhlédl se po marodce, jako by se snažil vyslovit něco nevhodného nebo dokonce neslušného.
Peter Vain by mu nejraději řekl, že to z něj leze jak z chlupaté deky, ale mluvení mu pořád působilo obtíže, a tak jen vyčkával, co ze Sullivana vypadne.
„Totiž… Je to pravda?“ zeptal se docela potichu, takže ho mohl slyšet jen Peter Vain.
Ten tázavě pozvedl obočí. Nechápal, co Sullivan dělá za tyjátr.
„Co jestli je pravda?“ zeptal se.
„No… Jestli...“
Sullivan si byl naprosto vědomý, že vyptávat se na velitele své směny rozhodně nepatří k slušnému vychování, ale zvědavost byla přece jen silnější.
„Jestli je poručík Doyle… Jestli je…?“
Větu nechal nedokončenou, ale doplnil ji všeříkajícím gestem.
Peter Vain v prvním uvědomění, co jeho kolegu zjevně žralo, naprosto nekontrolovatelně vyprskl smíchy. Jen o zlomek vteřiny později rukama sevřel ovázaný trup a hlasitě zaskučel.
„Sullivane. Vy. Jste. Vážně. Hovado!“ zavyl sekaně.
Pan Sullivan se tvářil skutečně polekaně. Ačkoliv nebyli blízcí přátelé, rozhodně nechtěl Peteru Vainovi ublížit a dostal strach, jestli si tím smíchem nemohl doopravdy přitížit.
„Petere, promiňte. Jste v pořádku?“ zeptal se zaraženě.
„Přežiju to. Vy jste takovej vůl!“ vrčel Peter Vain, když konečně trochu popadl dech a nejhorší bolest polevila.
Sullivan opět našel ztracenou půdu pod nohama.
„A je to tedy pravda, Petere?“ zeptal se opatrně.
Peter rezignovaně zavrtěl hlavou. Nebyl hlupák. Tušil, že s tím, kolik lidí to vědělo, se tajemství třetího důstojníka spíš dřív, než později provalí.
„Víte co, Georgi, raději do toho nestrkejte frňák,“ odtušil Peter Vain stroze a odvrátil tvář na znamení, že nemíní rozhovor dál protahovat. Sullivanovo vyptávání mu nebylo příjemné. Nebyl si docela jistý, co jím sleduje, a nechtěl příteli uškodit.

Počasí konce podzimu bylo nevlídné. Ráno Skřivánka dohnal studený lijavec, a přestože ustal už před polednem, stále vál ostrý studený vítr. Frances na hlídce vystřídal pan Wilkins s mladým Evansem, ale místo, aby palubu opustila, navrhla panu Wilkinsovi, že zůstane. Kdyby vítr zesílil, zkušený člověk k ruce nebude ke škodě, a ačkoliv ledové prsty větru zalézaly pod kabát a nepříjemně štípaly na tvářích, bylo dobrovolné setrvání na hlídce vítanější, než nadutá společnost pana Lindsaye v důstojnické jídelně.
Hlídka však ubíhala v poklidu. Skřivánek hladce uháněl s větrem v zádech k jihozápadu, přídí rozrážel šedomodrou hladinu moře, jako když nůž projede máslem, a popelavým příkrovem mraků se váhavě prodíraly paprsky bledého slunce.
Přecházeli s panem Wilkinsem podél brlení v tichém úsporném rozhovoru o vyhlídkách na zimní bouře i vývoji událostí. Frances si promnula zkřehlé prsty. Pohledem sklouzla k panu Evansovi, který se v její přítomnosti uctivě stáhl na levobok, aby vyšším důstojníkům nezacláněl. Frances si s panem Wilkinsem vyměnila pár sotva postřehnutelných slov, načež pan Wilkins krátce souhlasně přikývl.
„Pane Evansi,“ zavolala na chlapce.
Chlapec zaváhal jen okamžik a překvapivě svižně přikvačil.
„Pane Doyle, přejete si?“ zeptal se o poznání jistěji, než by od něj ještě před pár dny očekávala, ale očima stále nervózně těkal, dokud se nezastavily v prostoru kdesi za jejím ramenem, jako by se pořád bál podívat se jí do očí.
„Máte u sebe svůj deník?“ zeptala se.
„Ano, p-pane,“ odpověděl a sklouznul pohledem, ještě víc stranou.
Frances se tvářila, že si drobného zadrhnutí nevšimla a krátce přikývla.
„Prý máte potíže s výpočty,“ pronesla s nehraným zájmem.
„Trochu… pane,“ přiznal chlapec a sklopil oči. Neubránil se očekávání výtky nebo posměchu. Nic z toho však nepřišlo.
„Můžu vám s nimi pomoct. Ukažte,“ nabídla stručně a vzala si od Evanse jeho deník.
O několik minut později už seděl Jack Evans v závětří vratiplachty skloněný nad deníkem a břidlicovou tabulkou. Soustředěně si hryzal spodní ret. V dlani žmoulal křídu, až měl prsty celé bílé, a krčil čelo usilovným přemýšlením. Snažil si v hlavě srovnat všechna ta čísla i neznámé, ale mysl měl roztěkanou. Zlobil se za to na sebe, ale slova pana Beaumonta na adresu třetího důstojníka ho rozptylovala. Nevěděl, co si o tom myslet. Nechtěl o tom vůbec přemýšlet, ale stejně dobře by si mohl umiňovat, že nebude dýchat. Potřásl hlavou, jako by rozlítané myšlenky mohl jednoduše zaplašit jako otravný hmyz, a odhodlaně se pustil do počítání. Stejně si z něj Frederick určitě jenom utahoval. Jako ostatně vždycky. A i kdyby náhodou ne, nebyla to jeho věc.
O jedno otočení přesýpacích hodin později ho neviditelný stín za zády přiměl zvednout blonďatou hlavu.
„Máte hotovo?“
Za stručnou otázkou se skrýval zájem téměř takový, jaký znal snad jen od matky.
„Asi ano, pane,“ odpověděl a schoval křídu do kapsy.
Frances vzala tabulku do rukou. Dlouze ji zkoumala pohledem a pak ji Evansovi vrátila.
„Postup máte správně...“
„Zase tam mám chybu?“ zeptal se zklamaný sám ze sebe. Měl dojem, že se všechny ty zatracené siny a cosiny nikdy nenaučí, i když ležel ve výpočtech a tabulkách skoro každou volnou chvíli.
„Zkuste ji najít sám. Tím se naučíte víc, než když vám ji hned ukážu,“ vrátila mu tabulku se slovy, která kdysi nejednou slyšela od Toma, když se sama mořila nad trigonometrií.
Evans se opět sklonil nad výpočty. Marně bloumal po drobivých liniích písma, ale brzy ztratil nit. Odhodlání, podpořené vědomím, že ne všichni nad ním zlomili hůl, nestačilo. Zkroušeně přiznal, že neví. Očekával hněv nebo nesouhlasné mlčení. Přišlo však jen pár slov, co pomohly utřídit myšlenky a navést oči na to správné místo.
„Děkuji, pane,“ utrousil Evans a překvapivě se vůbec necítil zahanbeně.
„Příště už stejnou chybu neuděláte.“
Důvěra skrytá za přísností povzbuzovala víc než prázdná chvála.

Po večeři si Jack Evans vzal deník, břidlicovou tabulku i tabulky nutné pro výpočty a vydal se na marodku. Neměl náladu na neustálé žvanění a popichování pana Beaumonta. Ve společnosti Petera Vaina bude mít klid na přemýšlení. Usadil se na prázdném soudku u Peterova závěsného lůžka a z kapsy u kabátu vylovil ožmoulaný kousek křídy.
„Vy jste se do toho tedy pustil,“ utrousil Peter.
Jack Evans přikývl a poprosil staršího druha, jestli by mu nevymyslel pár úloh.
Peter nakrčil čelo.
„Nejsem si jistý, jestli jsem ten pravý, Jacku,“ utrousil.
Jack Evans zklamaně svěsil hlavu.
„Běžte za Doylem. Ten je bedna. I když na to vlastně moc nevypadá,“ potřásl hlavou Peter Vain, ale Jack jen zamumlal, že nemůže poručíka Doyla celý den obtěžovat. Peter se pokusil neurčitě pokrčit rameny, jak mu jen pevně ovázaný trup dovolil. Nemohl malého Evanse vodit za ruku.
„Poslyšte, Petere,“ ozval se Evans po chvíli mlčení.
„A je to pravda, nebo si ze mě ti dva volové zase utahujou?“ vyslovil nahlas troufalou otázku dřív, než se nad ní vůbec stačil zamyslet.
„A co má být pravda, Jacku?“ zeptal se Peter, ačkoliv věděl, odkud vítr vane. Sullivanovo vyzvídání bylo víc než výmluvné.
„No to o poručíku Doylovi...“ zamumlal téměř provinile. Neměl by se takhle vyptávat. Nepatřilo to ke slušnému vychování. Otec by ho za takové otázky docela určitě pořádně vyplísnil, a kdyby ho slyšel kapitán, nejspíš by mu nechal vyplatit aspoň tucet ran na zadnici rákoskou.
Na rozdíl od George Sullivana v Evansově dotazu scházelo pohoršení i lačnění po senzaci. Za neuváženými slovy se skrývala spíš touha nebýt před ostatními zase za hlupáka. Peterovi se mladšího chlapce skoro zželelo.
„Je...“ připustil váhavě. „Jacku, nešiřte to nikde.“
„Ale jak? To přece...“
„Starej Doyle velel Skřivánkovi předtím. Ale proč...“ Peter se krátce odmlčel.
„To byste se musel zeptat pana Martina nebo pana Wilkinse. Neptejte se jich. Nic vám neřeknou. Taky jsem neměl nic říkat,“ uzavřel neobvykle dlouhou promluvu a odvrátil zakaboněnou tvář na znamení, že víc z něj nedostane.
Evans potřásl hlavou. Peter Vain řekl dost na to, aby usoudil, že ať je to s poručíkem Doylem jakkoliv, nepřísluší mu se v tom víc vrtat. Nepřestával však naslouchat. Útržky šepotu a střípky ostražitých hovorů mezi lodníky – ty, které většina důstojníků snadno přeslechne – skládaly obrázek dohromady a dávaly mu docela obstojnou představu, byť stále zahalenou otazníky.

George Sullivan si dával s večeří tentokrát na čas. Neměl by se zdržovat. Očekávalo se, že se na hlídku dostaví včas bez zbytečného otálení, ale nedokázal si pomoci. Jak mohl mít úctu k někomu, kdo je buď terčem posměchu celé posádky, nebo hůř, všechny prachsprostě obelhává a vydává se za někoho, kým není a ani nemůže být. Navlékl si klobouk a pršiplášť a loudal se dělovou palubou k průlezu.
Poručík Doyle už přecházel po velitelské palubě ve společnosti pana Martina. Sullivan naprázdno polkl a v duchu si vynadal do zatracených blbců. Pro svůj tichý protest si nemohl vybrat nevhodnější chvíli.
Frances Tomem se obrátili u brlení a vykročili zpět. Mlčeli. Už zase pršelo, přestože zatím byl déšť spíš protivným studeným mrholením než urputným lijákem. Když se v průlezu objevil pan Sullivan, Frances si s Tomem vyměnila krátký pohled, který říkal víc než celá plejáda slov. Přimhouřila oči s výrazem hluboké nespokojenosti. Nebylo to poprvé, co mládenec ke svým povinnostem přistoupil viditelně liknavě. Přitom si Frances byla víc než jistá, že ten mladík není hloupý ani špatný námořník.
„Pane Sullivane, smím znát důvod vašeho zjevně opožděného nástupu do služby?“ zeptala se stroze.
Tom mlčel. Stáhl se stranou. Jako první důstojník měl plné právo zasáhnout, ale neměl v úmyslu se jakkoliv vměšovat nebo podrývat Francesinu autoritu. Přesto celý výjev pozorně sledoval.
Sullivan se viditelně ošil.
„Já...“ spustil, ale hned zase ztichl. Pral se v něm smysl pro povinnost s odporem.
„Povězte mi, pane Sullivane, jak chcete být důstojníkem a jít příkladem svým mužům, když neplníte ani své vlastní povinnosti?“
Nekřičela. Ani nezvedla hlas. Stála rovná jako svíce. Mluvila naprosto klidně, a přece s ledovým nádechem, a propalovala mládence ostrým pohledem.
Sullivan nakonec uhnul pohledem a provinile sklonil hlavu.
„Už se to nestane, pane,“ vysoukal ze sebe. Spolkl vzdorovitý tón. Navzdory všemu ve skrytu mysli věděl, že Doyle má pravdu a že výtka byla zasloužená. Stejně jako jakýkoliv trest, který přijde. Na povrch se však drala jen zhrzená ublíženost malého kluka.
„Abyste si povinnosti připomněl, vylezete do hlavního koše. Ohlásíte každou plachtu, kterou uvidíte.“
Trochu nepohodlí Sullivanovi ani v nejmenším neuškodí.
„Aye aye, pane,“ odpověděl Sullivan, jak bylo zvykem. Sotva patrný náznak nelibosti však skrýt nedokázal. Když z velitelské paluby odcházel, cítil v zádech dvojí upřený pohled.
„Dudleymu se tak nevzpíral...“ utrousil Tom tiše, když už byl Sullivan bezpečně z doslechu. Nebyla v tom výtka, spíš smutný povzdech.
„Byli přátelé?“ zeptala se Frances a očima sklouzla k úponám hlavního stěžně. Na čele se jí rýsovala ustaraná vráska. Pan Sullivan nebyl jediný, komu bezstarostnost a upřímné veselí pana Dudleyho scházely.
„Měli dost společného. - A posádkou se šíří…“ větu nechal Tom nedokončenou.
„To se dalo očekávat,“ přikývla. Až příliš dobře věděla, že udržet pod pokličkou tajemství, o kterém věděla víc jak polovina posádky, se jen sotva podaří déle než pár týdnů. Ani ona, ani Tom, dokonce ani kapitán Harris tomu nemohli zabránit.
„Myslím, že to ví,“ pokračoval Tom opatrně.
„To by leccos vysvětlovalo...“ utrousila trpce. Svým způsobem měla pro pana Sullivana pochopení. Ztratil přítele a svět i představy o něm se mu bortily pod rukama na kusy. To však neznamenalo, že bude jeho neochotu a nedbalost omlouvat nebo přehlížet. Mír skončil, ačkoliv si to jen málokdo z těch, co seděli v bezpečí na břehu, uvědomoval. A protivník se nebude ptát, v jakém jsou rozmaru.

George Sullivan se skláněl nad dopisem otci. Mezi prsty převaloval brk a hryzal si spodní ret. Přemýšlel, co mu napsat. Náladu měl pod psa. Poručík Doyle se postaral, aby už na hlídce nemohl lelkovat ani náznakem. Proháněl ho jak nadmutou kozu – hlídkovat v koši bez ohledu na počasí, kontrolovat lucerny a všechny ty další drobné úkoly, které si obvykle vysloužil trouba Evans, připadly jemu, jako by byl ještě malé pískle. Odporovat se neodvážil, ale v duchu ho hnětlo, že mu takhle zatápí takový zakrslý venkovský balík. Co balík! Ženská! Jenže nic z toho otci napsat nemohl. Nemohl si stěžovat. Pořád byl jen podporučík, ačkoliv věkem i odslouženými roky patřil k těm starším.
Věděli to vůbec? Kapitán a pan Martin? Pochyboval o tom. Kdyby to věděli, nemohli se přece tvářit, že je všechno naprosto v pořádku. Žena nemohla být důstojník! Smysl pro spravedlnost mu říkal, že by to měl nahlásit. Nedokázal to nechat jen tak být. Jenže komu? Jako podporučík nemohl přijít za kapitánem ani za panem Martinem bez toho, aby ho někdo pověřil nějakým úkolem nebo ho k tomu sami vyzvali. Pak tu byl pan Lindsay. Ale za druhým důstojníkem by nešel, ani za celou guineu. Ten patřil k tomu typu mužů, co si na svém původu zakládají až příliš. Všichni podporučíci si dávali dobrý pozor, aby ho raději ničím nepopudili. Nikdy si nemohli být jistí, jak bude reagovat, a posádka se ho bála a zároveň ho nenáviděla, i když se každý zatraceně snažil, aby to nedal najevo, byť jen pohledem.
V tom ho to napadlo. Odložil brk a prudce vstal od stolu.
„Kam jdete?“ zeptal se Frederick Beaumont udiveně.
„Co je vám po tom,“ utrhl se na něj Sullivan víc zprudka, než měl skutečně v úmyslu, a natáhl krok k odchodu. Dělovou palubou se prohnal, jak když do něj píchne. Do přítmí podpalubí však scházel o poznání váhavěji. Bez ohledu na okolnosti měl v plánu si stěžovat na svého velitele. V mysli námořníka to bylo něco takřka nemyslitelného.
Jeho příchod doktoru Dobblerovi neušel. Seděl začtený nad objemným odborným pojednáním, když zaslechl kroky. Zvedl hlavu a knihu odložil stranou.
Sullivan nejistě postával za zástěnou z pevné plachtoviny.
„Jen pojďte dál, pane Sullivane. Já nekoušu,“ vyzval mládence.
Pan Sullivan udělal jeden krok vstříc chirurgovi, ale neubránil se myšlence, že doktor možná nekouše, ale rozhodně vlastní spoustu ostrých a nebezpečných nástrojů, které ze všeho nejvíc připomínají mučidla, a svého rozhodnutí svěřit se zrovna felčarovi skoro litoval dřív, než vůbec cokoliv vyslovil.
„Tak co máte na srdci? Jste snad nemocný?“ vyptával se doktor Dobbler dál a upíral na něj pár chytrých, trochu potměšilých očí.
„Ne, pane. Nejde o mě...“ spustil opatrně. Odhodlání a odvaha ho valem opouštěly.
„Ano? A o koho tedy?“ pozvedl doktor Dobbler obočí.
„Totiž, pan Beaumont...“
„Copak je panu Beaumontovi? A proč za mnou nepřišel sám?“
„Ne, pan Beaumont je také úplně zdravý. Ale on říkal...“ Sullivan se odmlčel a zhluboka nadechl. „Říkal, že pan Doyle… Že není tím, za koho se vydává.“
Nemusel dodávat víc, aby doktoru Dobblerovi došlo, co přesně má mládenec na mysli. Koutek mu zacukal zadržovaným smíchem.
„Snažíte se mi sdělit, že poručík Doyle je žena?“ zeptal se Sullivana zpříma.
„Totiž… Ano, pane,“ řekl Sullivan docela vyvedený z míry chirurgovým klidem. Nezdálo se, že by ho ta informace nějak zaskočila. Dokonce to vypadalo, že to věděl, a přesto se tvářil, jako by to bylo naprosto přijatelné.
„A vy s tím snad máte nějaký problém, pane Sullivane?“
„Já…,“ Sullivan se zarazil v půli slova a stiskl rty s výrazem, který jasně prozrazoval, že s tím má velký problém.
„Víte, pane Sullivane, buď se s tím můžete smířit, nebo můžete požádat o převelení. A dám vám jednu radu. Pro příště zkuste posuzovat lidi ne podle toho, kým jsou, ale podle toho, jací jsou. Teď běžte. Jistě máte o čem přemýšlet,“ vyprovodil doktor Dobbler Sullivana ven.

U stolu podporučíků panovalo neobvyklé ticho. Jack Evans hloubal nad výpočty, zatímco pan Sullivan se rozmrzele vrtal ve sladké kaši, když se z hlídky vrátil pan Beaumont. Odložil klobouk a pršiplášť a rozšafně přisedl ke stolu. Natáhl se po kaši a nadal si vrchovatý talíř.
„Já mám hlad, že bych snědl půlku vola,“ prohlásil halasně, až malý Evans nadskočil.
Sullivan po něm šlehl nasupeným pohledem.
„Co je? Sedíte tu jak o pohřbu. Georgi, co vás zase žere?“ rýpl si do staršího kolegy.
Sullivan však na něj nereagoval. Nebyl na jeho vtípky ani v nejmenším zvědavý. Měl by se sebrat a jít na hlídku, aby si zase nevysloužil nějakou zatracenou práci navíc, ale čím víc si byl vědomý, že si za svoje potíže může sám, tím víc se mu nechtělo. Skoro přemýšlel, že snad dá na doktorovu radu a sepíše tu zatrolenou žádost o převelení.
„Jestli budete ještě chvíli otálet, tak vás Doyle zase sjede jako malé děcko,“ přitvrdil Beaumont s jistým uspokojením, že pro jednou za potížistu není on sám, ale doposud bezchybný pan Sullivan.
„Už držte hubu!“ utrhl se na něj Sullivan a zprudka vstal od stolu.
„To je vám to oběma vážně jedno? Že se tu na nás povyšuje ženská?! Jak to vůbec mohl někdo dopustit?!“
Rozhořčení a všechna jeho mladická uražená ješitnost, dušená celé dny a týdny, se prodrala k povrchu a shodila masku sebeovládání.
„Její táta Skřivánkovi velel,“ ozval se nečekaně Jack Evans a odložil břidlicovou tabulku stranou. „Slyšel jsem starýho Hawkinse, jak povídá, že byla takhle malá, když ji přivedli. To je skoro jako kdyby se na lodi narodila. Všichni jsme vedle ní úplná másla.“
„Cože?“ vyhrkli oba starší podporučíci naráz.
„Taky povídal, že když kapitán Doyle a jeho první důstojník padli v boji s Nemesis, tak s panem Martinem poškozeného Skřivánka dovedli do Summertonu se slabými dvěma třetinami posádky úplně sami a neztratili už ani jednoho muže. V devatenácti!“
Sotva to dořekl zrudl a sklopil oči. Nebyl si jistý, jestli neměl raději mlčet. Ale potřeba zastat se jediného člověka na palubě, který v něm neviděl neschopného hlupáka a navíc ho zachránil před pádem z lanoví, byla silnější než opatrnost nebo naléhání Petera Vaina, aby držel jazyk za zuby.
„Jak to všechno víte?“ zeptal se Sullivan zaraženě.
Jack Evans se natáhl po tabulce s výpočty.
„Možná na rozdíl od vás poslouchám, co kdo říká,“ pokrčil rameny neurčitě, než zaměřil svou pozornost zpět k sinům a cosinům.
George Sullivan napůl nevěřícně zavrtěl hlavou. Nasadil klobouk a zamířil na hlídku. Už se zase zdržel déle, než by bylo vhodné nebo moudré. Doktor Dobbler měl pravdu. Rozhodně měl o čem přemýšlet.