Dopis

Rozčíleně si odfrkl. Už zase bude jaro. Už zase bude hořet touhou. Nebude schopný dělat nic jiného, než myslet na to vábení. Na ty dlouhé opojné chvíle, na to volání, které mu znělo v srdci... Žmoulal v ruce dopis, nechtěl ho otevřít, bál se, co v něm najde. Bál se, že ho odmítne... Rozložil ho. Nemohl dále čekat, bylo to silnější než on.
Zamračeně četl, řádky mu perleťově vyvstávaly před očima. Přišlo to. Opět se mu zhroutil svět, stejně jako každý rok.
„Sire Nicolasi?“ Zavolala jedna ze studentek. „Co jste takový smutný? Snad vám zase neodmítli účast na honu bezhlavých?“