DMD č. 5. pro 5. 4. 2010. Téma: Jarní vábení

Poznámka: Jedná se o variaci z mého oboru. Tou nymfou myslím druh muškařské nástrahy ne hlavní postavu.
Varování: Dnes jsem měla zkoušku, tak je to značně infantilní a zavání to školou, omlouvám se.
---
Zívla. Jarní únava si konečně vybrala svou daň. Nebo spíše probdělá noc, kdy se učila na zkoušku? Popravdě jí to bylo dost jedno. Letmo mrkla na přednášejícího, potom znovu sklonila hlavu k sešitu.
Přibližně o půl hodiny později došlo k výměně vyučujících. A sešit se octl kdesi zapomenut. Ostatně na něj pro muškařské pruty a nezbytný vazačský bordel na lavici ani nezbylo místo.
Konečně jednou udržela pozornost celou přednášku. Poprvé se nenudila. Srkala nos pomalu k háčku. Ještěže ryby nemají lidské vlasy v lásce.
Ona se ovšem na lidské vlasy chytala velmi dobře. Na brýle a modré oči ještě líp.

Lily soustředěně poslouchala a půvabně si na prst navíjela pramínek vlasů.
„Prý to zabírá,“ zamumlal Sirius.
Jako by nemohl zabrat už něžný pohled, povzdechy, div neuletěl knoflíček z halenky nebo úsměv hřejivý tak, že jim dvěma o dva stoly dál zteplalo pivo.
„Pařez, prostě pařez,“ dolehlo k nim z nejbližšího chumlu spolužaček. Nesouhlasili často se slepičí letkou, ale museli uznat, že takovéhle chování je příšerné. Na oslavu jarní rovnodennosti asi Lily moc ráda vzpomínat nebude.
Remus se s povzdechem obrátil ke kamarádovi.
„Je mi tý holky líto. Taková snaha – a k ničemu.“
„No co, prostě bude muset vydržet do října.“

Sirius se snažil co nejopatrněji si sundat vrchní díl pyžama. Každý prudší pohyb mu působil jen další bolest. Záda ho pálila a svědila. Už druhou noc musel spát na břiše a sprchování se změnilo v noční můru, protože se poranění na zádech při styku s vodou okamžitě ozvalo. Ale neměl si nač stěžovat. Byl to jeho nápad.
Vršek pyžama odhodil někam v dál a pomalu se ohnul pod postel pro tričko. V ten moment vtrhl do pokoje zadýchaný James. „Merline! Siriusi, proč vypadáš jako po vášnivé noci s vlkodlakem?“
„Volání divočiny, Jimmy. Tomu neporučíš. Zvlášť ne při prvním jarním úplňku.“

Dnes. Dnes se to stane. Poprvé.
Není to správné. Není to čestné. Kluci z klubu se to nikdy nesmí dozvědět. Ale on to musí konečně zkusit. Nemůže si pomoct.
Čeká tu na ni. Možná za to může jaro.
V tom zaslechne vrzání dveří. Uvidí ji. A ona uvidí jeho.
„Tak pojď ke mně, chlapečku!“ zavolá její hlas.
Zrychlí se mu dech. Cítí v sobě napětí. V každém kousku těla. Už nedokáže myslet na nic jiného. Teď nebo nikdy.
„Ne! Nepůjdu! Já už vám to blbý prádlo věšet nebudu!“ zaječí a vyřítí se ven.
Zkoprnělá správcová se nezmůže ani na slovo.

To ne! Nebylo to správné! A kdyby mohla, dupla by si. Nebo by se dala do pláče. Musela se ovšem pouze spokojit s větším množstvím rosy po ránu.
Měl mluvit na ni! Tedy víc. Dotýkat se jí. Ne čekat, až se ta druhá konečně uráčí a ukáže se v plné kráse.
Byla tak zmatená, dotčená a podivně bolavá. Princ neměl právo ji mást.
Zničehonic je tu jaro a objeví se ta druhá. Je mladší, křehčí, nová a tajemná.
Kéž by tomu poupátku mohla utnout mízu! Nebo by ji mohl sníst beránek!
Jak to ale zařídit, když vypučela ze stejného stonku?

poznámka: Nejlepší obrana je útok...
------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve sklepení je jedno, jak je venku. Léto jako zima, den jako noc. Některé znaky jara však ignorovat nelze. Ptačí zpěv, svědící nos…
To se pak Vzora cítí osaměle. Někdy se jí zasteskne i po Zlé betě, ačkoliv obyčejně ji chce spíš uškrtit. Diktátora sice tvrdí, že Beta teď vede ministerstvo zahraničí, musí jezdit po světě, a proto nemá čas, ale Vzora v hloubi duši ví, že to jsou jen lži, které ji mají ukolébat.
Když jeden kos sletěl k okýnku vysoko u stropu a spustil nanovo, jen si povzdechla a sesula se mezi hromadu papírů a stále ořezaných tužek.

Mirek Dušín a Jarka Metelka seděli na lavičce a zaznamenávali si, kdy šli po zimě do školy poprve v krátkých kalhotech. O týden dříve než vloni!
I přes tyto radostné poznatky zde vládlo napětí.
„Jarko, mám starosti.“
„Mirku, poradím, budu-li umět.“
„Jak ona se ta děvčata teď podivně chovají a oblékají!“
„Však víš. Jarní vábení...“
„Nějaký obyčej?“
„Dalo by se to tak říci.“
„ V čem spočívá?“
„Řekněme v ulovení nejlepšího... kance...“
„Vskutku? I ty plantážnice! Nejsme ve středověku, měly by se spíše věnovat domácím pracem a studiu!“
Jarka se praštil do hlavy. Tohle už bylo i na něj moc.

Poznámka: Slash, Vilém/Valdemar, Valdemarův PoV, hlubší smysl asi pochopí zase jen Kleio a případně Lejdynka, protože se to vztahuje k mé fanfic na Máj, která ještě není dopsaná a zveřejněná. :) Nicméně... enjoy!
Jo a není to pro děti. :)
Rána byla ještě chladná, nicméně zima se svými krutými mrazíky již pominula. Teplo jsme si stále dokázali udržet jen pod jednou dekou a houní navrch, ale už jsme se neprobouzeli křečovitě svírajíce jeden druhého. Ležel jsem jen kousek od něho, mohl jsem se radovat, ale spíše jsem chtěl jaro proklínat. Viléme! Ještě spí.
Dotkl jsem se tmavých vlasů v jeho týle, jemně pocuchaných, na jednom konečku měl stále uvázané soví pírko, které jsem mu do nich v létě uvázal – jak je to dávno a přece jako včera…
Otočil se. Oči vyplašeně křičely. Ale v klíně jsem ucítil rozhodnou ruku loupežníkovu.

Bylo prvního května. Jarnímu kýči nic nechybělo. Dva postarší hobiti se rozvalovali v trávě a filozofovali o životě.
„Poslyš, Same, jak se teď vůbec máš?“ zeptal se Smíšek svého kamaráda.
„Co děti odrostly, je u nás takový klid. Večery míváme s Růžou pro sebe… To víš, jako zamlada,“ odvětil Sam a zálibně si prohlížel křivky své ženy, kypré hobitky, která nedaleko sbírala pampelišky „Jak vidím, dnešní večer bude speciální, když máme ten první máj…“
„Ale přece jen, ve vašem věku…“ nadhodil Smíšek.
„Naopak, ve stáří je to důležitý pro zdraví…“
Smíšek jen pokrčil rameny.
„Pampeliškový salát přece obsahuje tolik vitamínů…“

Fandom: originální, i když někde hluboka asi bude inspirace Proměnami
Poznámka: technicky vzato je to asi femslash
Přišlo jaro. Lesní tóny se osmělují. Ptáci pokřikují. Brzo se rozednívá.
Myslím na ni. Bouře tančí. Vlaštovky ve větru poletují. Světlo se rozprostírá.
Stojím sama. Větve skřípějí. Cévy se roztahují. Míza vzlíná.
Je to dávno. Roky utíkají. Vrásky se mi prohlubují. Možná nevzpomíná.
Vzpomínám. Pořád mi voní. Květy se chvějí. Nános času se stírá.
Chci zpátky. V nebi se odvrací. V pekle se smějí. Nikdo neodpovídá.
Přišlo jaro. Květy se rozvíjejí. Včely už létají. Naděje neumírá.
V náhlém poryvu přenese vítr špetku pylu z pokroucené jabloně na sousední hrušeň. Stojí tu obě už dlouho. Jejich větve se zatím nikdy nedotkly.