Pathetics - část 2

Vyjedu na střechu, přistoupím k okraji a zadívám se na noční město. Tohle mě vždycky uklidňovalo. Všechna ta blikající světla, vítr ve vlasech. Ruch a shon obyčejných lidí, který se z výšky patnácti pater zdá tak vzdálený.
Bouchnutí dveří, letmo se ohlédnu. „Není to nic osobního. Prostě na něj občas nemám nervy.“
„Já vím,“ odpoví Deserve a postaví se vedle mě. Chvíli je ticho, plnými doušky nasávám ten nebeský klid.
„Nechápu, jak s ním můžeš vydržet,“ prohodím.
„Je otravnej, co?“ Tichý smích. „Naštěstí mám svý odsvědčený metody,“ mrkne na mě. Pousměju se, ale neptám se. Jejich postelový historky slyšet nepotřebuju.