DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Vídávám je každý den - a s přicházejícícm přívětivým počasím jako by se jejich počet zvyšoval. Každý z nich je jedinečný, ale přišla jsem na pár věcí, které mají společné. Zdánlivě mírný úsměv, možná narušený škraloupem nenápadných vrásek v koutcích úst - a rozhodně to nejsou vrásky od smíchu. Jasné až zářivé oči s výrazem, který dokážu rozeznat, ale popsat vám jej nedovedu.
Přicházejí, procházejí, někdy jen tak stojí. Dnes, když jsem šla kolem nich, dokonce zpívali. Jasně. Čistě. Sopránově. Vybavily se mi malé ostré skleněné střípky.
Jsou chvíle, kdy vám ten váš kousek nebe závidím, opravdu - ale já ho nechci, děkuji.

Dalo se tu jen těžko poznat, jaká je vlastně denní doba. Ta maličkatá špendlíková hlavička kdesi nahoře byl kousek nebe. Ve válcovitém prostoru se tu tísnily stovky nebožáků. Nahoře se zatím odehrával život.
"Zvláštní na tom je", pomyslel si, "že štěstí těch nahoře je přímo závislé na naší bídě. Alespoň oni si to tak myslí. Možná tomu věří tak, že kdybychom tu nebyli, nedokázali by být šťastní, i kdyby se jejich život od toho současného vůbec nelišil."
"Pověst praví, že kdo do této studny hodí kamínek, bude stále šťastný..."
A za chvíli jim na hlavách přistály další oběti za štěstí.

Zavřeli dveře. Sami doma.
Prohrábl její zlatavé vlasy protkané stříbrem a přivoněl k nim. Podívala se do jeho očí. Hnědozelená se propila v blankytnou modř.
Položila mu ruku na šíji a druhou prohrábla jeho kaštanové vlasy.
Začali se vášnivě líbat.
Přirazil jí ke zdi. Vzdychla.
Šaty ze sebe svlékli na cestě k posteli a deky jako nadýchaná oblaka je objaly a zakryly.
Zem se zachvěla. Vzlétli do nebeských výšin.
"Miluji tě!" řekli současně a zasmáli se svému dvojhlasu.
Dotkli se kousku nebe a pak padali ve spalujícím žáru.
Dva milenci zde leželi jako Ďábel s Padlým andělem za dubnového podvečera.

Pamatuju, kdy bylo město Phoenix ještě docela prťavým městečkem.
Z jižní strany ho okupovali Mexikánci, z té severní se ho snažili zabrat mormoni. Od východu přijížděl výkvět evropské zločinnosti a od západu se nesl kouř spálených teepee.
Nebylo tu zrovna bezpečno. Přes spršku vystřelených kulek občas nebyl vidět kousek nebe.
Zato děvek tu bylo tolik, že kdyby nebyly líný jako vši, každej pistolník mohl mít jednu na každej den v tejdnu.
Whisky tekla proudem koňský moči a rychlost její konzumace předčila i rychlost parní lokomotivy. Pod parou byli všichni.
A dělat v tomhle městečku reverenda... to bylo pěkně blbý rozhodnutí.

Střípek nebe rámovaný olezlým tramvajovým okénkem se barví do blankytna. ...Nad Vyšehradem začalo právě svítat.
„Ahoj večer.“ Na peróně si vlepí pusu na rozloučenou.
Obloha zesvětlá ještě víc a slunce se vyhoupne na věž.
Sakra, zase pozdě! Šéfka ho přerazí.
Jirkovy ošoupané kecky tepou do chodníku a čerstvé jarní povětří mu hvízdá kolem uší.
„Dneska bude hezky... Ach jo, den jak vymalovaný a já ho strávím vyplňováním výkazů... Zření má své temné stránky,“ zašklebí se a přidá do kroku.
Jak to, že se ráno vždycky tak zapomenou?
Když jemu ten kousek nebe u kocourka z Kocourků za každodenní maraton stojí...

http://a-totalita.livejournal.com/30963.html

Povzdychla si, když hudba začala hrát. Chyběl jí její muž, její taneční partner.
Close your eyes, give me your hand.
Najednou před ní stál ten druhý, otázku v očích, ruku nataženou jejím směrem. Přijala, i když by neměla.
Do you feel my heart beating? Do you understand?
S prvními kroky pustila všechno z hlavy. Vnímala jeho tělo a soustředila se na to, aby byla uvolněná a nechala se vést.
Do you feel the same? Am I only dreaming?
Na pár okamžiků dokázala předstírat, že tohle by fungovalo.
Is this burning an eternal flame?
Po chvilce nebe ji čekalo peklo pochybností.

Již po několika dnech mu připadalo, jako kdyby zde byl celý život. To tam bylo Toledo, Burgos, Svatá válka, celá Hispánie, neexistovalo nic jen on a Raquel. To, co zde prožíval, byl život, to, co bylo předtím, byl jen polospánek. Dny byly příliš krátké, i noci byly příliš krátké, stále bylo něco nového, co bylo třeba si povědět a nabízely se stále nové zábavy. Mnoho hodin se spolu procházeli mezi bílými zdmi Galiany a Raquel mu vysvětlovala významy arabských a hebrejských veršů a pořekadel na stěnách.
Zažívali blaženost a nebylo života mimo Galianu
A pak odjel a Raquel byla sama

Rose jako dítě věřila, že pokud si něco bude přát opravdu moc, tak se jí to splní.
Když si hrávala s kamarády na schovávanou, přála si být neviditelná.
Když vylezla na příliš vysokou zeď a bála se skočit dolů, přála si mít křídla.
Když po ní matka chtěla, aby vynesla koš se smetím, přála si zjistit, že je ztracená princezna.
Když jí bylo smutno, seděla schoulená na parapetu okna a přála si, aby jí někdo daroval kousek nebe.
Ale teď byla dospělá a onoho dne, kdy opět odcházela do práce v obchodním domě, si na svá dětská přání už nevzpomínala.