Pathetics

Ulicí se k nám žene skupina vampírů. Vypálím pár ran z glocku, ale pak musím vytáhnout něco víc kontaktního. Kolem prosviští několik vrhacích hvězdic a pak i Deserve sáhne po své kataně.
Přestože několik vampírů padlo, pořád jich zbývá víc, než dost. Je mi z těch zmutovaných potvor na blití. Jsou vlastně jiný živočišný druh, problém je, že mají mozek zvířete, množí se jako krysy a lidi si je mylně pletou s upírama. Takže pro nás představují značné bezpečnostní riziko, čehož Atlas využívá.
Oženu se nožem a udělám jednomu nepěknou díru do břicha. Jauvajs. Ale co, moje kůže to není.

Apok se po světě toulá už pár tisíc let. Když jeho stvořitele zabili, přesídlil do Evropy, kde našel něco jako novou rodinu. Nějakou dobu si žili celkem v klidu. Pak přišel středověk. V těch temných dobách se upírům dařilo až příliš dobře. Přestali být opatrní a to vyústilo v největší pogrom v dějinách lidstva – Čarodějnické procesy.
Z celé rodiny přežili jenom Apok a Atlas.
Atlas si z toho odnesl chorobnou nenávist k lidem. Apok přesvědčení, že přežití spočívá v utajení. Proto založil Pathetics. Členové se během staletí prostřídali, ale cíl zůstává - zabránit Atlasovi vytvořit nadřazenou rasu a zdecimovat lidskou populaci.

Usadíme se a já se rozhlédnu po ostatních.
Deserve – ztělesnění klidu a rozvahy, vždy uzavřený a tajemný. Vycvičený mezi samuraji, absolutně smrtonosný.
Hell – Rozjívený blonďák s přidrzlým úsměvem. Ti dva jsou jako Jin a Jang.
Pain – Hellova ženská verze, jen trošku rozumnější. Řekl bych, že jsou dvojčata, kdyby je nedělilo nějakých šedesát let.
Apocaliptic – pochází z dob Mayské civilizace. Se svou mamutí postavou a holou hlavou je asi jediný, kdo dokáže tuhle bandu udržet v lati.
Destiny – naprosto oddaná Apokovi a jeho vizi. Nevíme, co se jí stalo, ale nesnese cizí dotek.
A já – Revenge.
Tak to jsme my – Pathetics.

„Taky ti někdy věčnost připadá tak zatraceně dlouhá?“
„Teď už ne, mám ji čím vyplnit. Ale předtím?“ ušklíbne se. „Bylo to peklo.“
„Tohle ti závidím. Teda ne jeho, chápej…“
„Rozumím,“ pousměje se. „Jednou taky někoho najdeš.“
„Našel jsem,“ podotknu chmurně. „Přišel jsem o ni zároveň se svým životem.“
Chvíli mlčíme.
„Někdy si přeju, abych byl zas jako dřív,“ ozvu se. „Prožít normální život a pak prostě zemřít.“
„Některý věci nezměníš,“ zazní po chvíli odpověď. „Bez ohledu na to, že dobrovolně by ses k nim neupsal. A teď pojď,“ krátce mi stiskne rameno a odvrátí se. „Apok dostal typ, svolává poradu."

Vyjedu na střechu, přistoupím k okraji a zadívám se na noční město. Tohle mě vždycky uklidňovalo. Všechna ta blikající světla, vítr ve vlasech. Ruch a shon obyčejných lidí, který se z výšky patnácti pater zdá tak vzdálený.
Bouchnutí dveří, letmo se ohlédnu. „Není to nic osobního. Prostě na něj občas nemám nervy.“
„Já vím,“ odpoví Deserve a postaví se vedle mě. Chvíli je ticho, plnými doušky nasávám ten nebeský klid.
„Nechápu, jak s ním můžeš vydržet,“ prohodím.
„Je otravnej, co?“ Tichý smích. „Naštěstí mám svý odsvědčený metody,“ mrkne na mě. Pousměju se, ale neptám se. Jejich postelový historky slyšet nepotřebuju.