Dunění

Tak už jsem tady zase. Sedím a trpím. Otřesy neustávají, rezonují skrze mně, rozehrávají Na krásném modrém Dunaji. Nástrojem jim budiž moje kosti, klouby, zuby. Nemůžu mluvit, z úst mi vychází jen drnčení. Jako kdybych byla v úplně cizí kůži.
A ten hluk! Mozek se mění v kaši.
Nejstrašnější je ale pomyšlení, že mi mezi prsty unikají okamžiky. Zírám na fosforeskující monitor s hodinami. Jak dlouho ještě? Kolik věků mi vyrve hlídání té stvůry? Hlavně zabránit jejímu útěku...
Že by? To není možné! Jsem volná. Můžu se pohnout!
* * *
Elegantně seskočím dolů a běžím zamíchat polívku. Hlídání pračky je opravdová kovbojka.